Každý má asi nějakého svého punkového krále, tedy pokud mu příslušná hudební estetika vůbec něco říká. Pro někoho jsou to Pistole, pro jiného Ramones, další se ztotožňuje spíš s následující, tvrdší vlnou a přísahá na The Exploited. Pro mnohé, včetně mé maličkosti, jsou ale zosobněním klasického britského punku The Clash. Ve srovnání s McLarenovým výpěstkem tlačili svou revoltu především skrze muziku a ne prostřednictvím samoúčelných nechutností na veřejnosti. Nebyli okázalými nihilisty, destrukci vnímali jako krok k obnově. A hlavně uměli napsat daleko lepší písničky. Od zaoceánských Ramones se zase liší větší neotesaností, především vokální. Chuligánský, intonačně ledabylý, ale výrazově velmi přesný zpěv Joea Strummera se stal vzorem pro mnoho dalších punkových křiklounů včetně takového Tima Armstronga z Rancid.
První album kapely zaštítěné majorem CBS (síť nezávislých vydavatelů, která tak plodně poznamenala post-punkovou éru, byla teprve v plenkách) je přecpané neurvalými punkovými hymnami. Všichni znají Janie Jones, Remote Control, White Riot, London's Burning nebo Career Opportunities, ale skupina nešlápne vedle po celých pětatřicet minut. Songy jsou syrové, drsné a navztekané, ale nikoli monotónní. Joe Strummer, Mick Jones, Paul Simonon a Terry Chimes tvoří podstatně muzikálnější partičku, než jejich konkurenti ze Sex Pistols.
Tradice britského rockového písničkářství jim není úplně cizí a vedle jednoduchých... číst dále
Každý má asi nějakého svého punkového krále, tedy pokud mu příslušná hudební estetika vůbec něco říká. Pro někoho jsou to Pistole, pro jiného Ramones, další se ztotožňuje spíš s následující, tvrdší vlnou a přísahá na The Exploited. Pro mnohé, včetně mé maličkosti, jsou ale zosobněním klasického britského punku The Clash. Ve srovnání s McLarenovým výpěstkem tlačili svou revoltu především skrze muziku a ne prostřednictvím samoúčelných nechutností na veřejnosti. Nebyli okázalými nihilisty, destrukci vnímali jako krok k obnově. A hlavně uměli napsat daleko lepší písničky. Od zaoceánských Ramones se zase liší větší neotesaností, především vokální. Chuligánský, intonačně ledabylý, ale výrazově velmi přesný zpěv Joea Strummera se stal vzorem pro mnoho dalších punkových křiklounů včetně takového Tima Armstronga z Rancid.
První album kapely zaštítěné majorem CBS (síť nezávislých vydavatelů, která tak plodně poznamenala post-punkovou éru, byla teprve v plenkách) je přecpané neurvalými punkovými hymnami. Všichni znají Janie Jones, Remote Control, White Riot, London's Burning nebo Career Opportunities, ale skupina nešlápne vedle po celých pětatřicet minut. Songy jsou syrové, drsné a navztekané, ale nikoli monotónní. Joe Strummer, Mick Jones, Paul Simonon a Terry Chimes tvoří podstatně muzikálnější partičku, než jejich konkurenti ze Sex Pistols.
Tradice britského rockového písničkářství jim není úplně cizí a vedle jednoduchých úderných skandovaček jako jsou White Riot, London's Burning nebo 48 Hours dokážou stejně přesvědčivě zahrát i na sofistikovanější notu aniž by ztratili svou buřičskou auru. Písně jako Hate & War nebo Police & Thieves už předjímají stylový švédský stůl, z něhož bude kapela zobat na fenomenálním dvojalbu London Calling. Druhá jmenovaná je coverem reggae písně od Juniora Murvina a stojí na počátku dlouhých a úspěšných námluv punku s tímto žánrem. The Clash zdaleka nemají ten ohebný afroamerický feeling, ale vzniklý "hranatější" novotvar má rovněž ohromný půvab a odhaluje ideovou spřízněnost obou původně protestních hudebních proudů.
Jak se sluší na opozici vůči artrockovým virtuozům, The Clash neoslňují technickou zdatností, ale spíš uměním zahrát jen to, co je potřeba, nápady a hlavně nespoutanou rock'n'rollovou energií. Animální stránka rocku je opět ve hře, tentokrát ale ne ve službách sexuální revoluce, ale společenské angažovanosti. The Clash cílí na hudební byznys, amerikanizaci, nezaměstnanost, všeobecnou apatii a i když jsou nutně občas naivní, jejich zlostným výpadům nikdy nechybí věrohodnost. A přes všechna ta vážná témata jsou i zábavní. Mnohem zábavnější než urputný kult ošklivosti a destrukce, jaký šíří Rottenova parta. Jejich debut je přinejmenším hudebně nadčasový.
10.06.2022 - 16:03 | Acid3P
Títo britskí vagabundi vedeli do punkovej nasratosti vniesť melodickosť, sem tam rozostrené gitary a samozrejmé zborové popevky. Debutovému albumu však chýba niečo, čo by vás posadilo na zadok.
#26 Uncut Magazine - 200 Greatest Albums Of All Time