Před jedenácti lety byla její prvotina těžce žvýkatelná, přesládlá Hubba Bubba - jedna Grammy. Pak to byla nevkusná ďáblice, kombinující žánry, které jí vůbec nejdou - dvě Grammy. Éra dvacátých a čtyřicátých let prý byla hodně radio-unfriendly, nic, co by zajímalo masy - jedna Grammy. A teď? Teď je to tak radio-friendly, břitké, překombinované a pro masy, že mě to po prvních posleších skoro až bolelo.
Deska je jako bloudění v bludišti, ze kterého znáte cestu, ale i tak toužíte najít ještě jednu. Christina Aguilera má hlas o rozměrech Gerlachovského štítu, přesto ji přestalo bavit si s ním hrát a skočila rovnou po hlavě do bazénu, kde plavou úspěšně jiní, někdy hlasově méně vybavenější. Proč? Protože prý všichni vědí, že umí zpívat, tak proč se nepomazlit s vokodérem nebo auto-tune? Jenže, hlavní devíza Aguilery je kvůli těmto electro hrátkám úplně v hýždích a "Bionic", i když mohlo mít tendence všechny předběhnout a udat směr, se dostalo do protisměru, kde je to hodně nebezpečné a často se v něm bourá.
"Bionic" je rozporuplné, bizarní album. Svým způsobem je to návrat do roku 2002. Aguilera opět bruslí na tenkém ledě a v několik případech překračuje razantně hranice vkusnosti. Hašteřivá, provokativní "Woohoo" ztrácí svou zábavnost a letní feeling ve chvíli, kdy si po třetím poslechu uvědomíte, že vlastně posloucháte pět minut o zpěvaččiných genitáliích. Podobně je na tom i jedna z nejlepších písní na albu... číst dále
Před jedenácti lety byla její prvotina těžce žvýkatelná, přesládlá Hubba Bubba - jedna Grammy. Pak to byla nevkusná ďáblice, kombinující žánry, které jí vůbec nejdou - dvě Grammy. Éra dvacátých a čtyřicátých let prý byla hodně radio-unfriendly, nic, co by zajímalo masy - jedna Grammy. A teď? Teď je to tak radio-friendly, břitké, překombinované a pro masy, že mě to po prvních posleších skoro až bolelo.
Deska je jako bloudění v bludišti, ze kterého znáte cestu, ale i tak toužíte najít ještě jednu. Christina Aguilera má hlas o rozměrech Gerlachovského štítu, přesto ji přestalo bavit si s ním hrát a skočila rovnou po hlavě do bazénu, kde plavou úspěšně jiní, někdy hlasově méně vybavenější. Proč? Protože prý všichni vědí, že umí zpívat, tak proč se nepomazlit s vokodérem nebo auto-tune? Jenže, hlavní devíza Aguilery je kvůli těmto electro hrátkám úplně v hýždích a "Bionic", i když mohlo mít tendence všechny předběhnout a udat směr, se dostalo do protisměru, kde je to hodně nebezpečné a často se v něm bourá.
"Bionic" je rozporuplné, bizarní album. Svým způsobem je to návrat do roku 2002. Aguilera opět bruslí na tenkém ledě a v několik případech překračuje razantně hranice vkusnosti. Hašteřivá, provokativní "Woohoo" ztrácí svou zábavnost a letní feeling ve chvíli, kdy si po třetím poslechu uvědomíte, že vlastně posloucháte pět minut o zpěvaččiných genitáliích. Podobně je na tom i jedna z nejlepších písní na albu "Glam", povrchní text o módě a řasenkách tak potápí možný hit na čáru průměrnosti. "Glam" je především čirým důkazem, že zpěvačce škodí přiškrcený hlas, celá píseň totiž nabírá grády až ve chvíli, kdy ze šepotu a špatně poslouchatelného falzetu přechází do svého plného hlasu.
Ne vždy ale její experimenty vycházejí rozpačitě. Futuristický sound a la Santigold v "Elastic Love", tančící na silné basové lince, se vyvedl královsky. Veselo je u "Desnudate", které můžeme definovat jako latinskoamerické sado-maso hrátky. Zajímavá je i "Prima Donna", která jako jediná by mohla být se svým hiphopovým beatem považována za volné pokračování "Stripped" s tím rozdílem, že jde všechna originalita stranou, písnička slyšitelně čerpá z "4 Minutes" Madonny a pyšní se i fragmenty "Get The Party Started" od P!nk. Pokud ale Christina cítí potřebu naklonit si po šlamastyce s "Not Myself Tonight" rádia opět na svou stranu, měla by "Prima Donna" figurovat v seznamu možných singlů hodně vysoko.
Když už ale kroužím kolem slátanin, nemůžu opomenout největší kýč celého alba, song "Vanity", který svým hloupým textem posílá Kotvaldův "Mumuland" do pozice inteligentní písně. Britneyovsky znějící track by měl být bez pardonu korunován na největší bizar v dějinách pop music. Otřesný začátek, kde Aguilera graduje svou, na tomto albu typickou, nesnesitelně bitchoidní image, doplňuje notovaný svatební pochod přes odkaz na "Ain't No Other Man" až po poslední větu, kde se ozve zpěvaččin syn Max, kterému je šumák, že si to roztomile kváká v písničce plné slov fuck, screw him nebo shit.
Z možného průšvihu vysekávají Aguileru balady, kterými rozhodně nešetřila. Ty se jako jediné drží zpěvaččina zajetého standardu, křehká "You Lost Me" ale svým klavírovým intrem příliš nápadně připomíná čtyři léta staré "Hurt". Velice příjemnou záležitostí je smyčci podpořená "I Am" a intimitou nasáklá "All I Need", tato óda na mateřství vtiskuje do alba stopu, kterou jsem osobně od Aguilery očekávala nejvíce. Silnou, vyrovnanou ženu, která pluje svým životem naplněným radostmi a strastmi.
Křivka Christiny totiž vždy měla dospívající tendence. Z naivní dívky v divošku. Z divošky v dámu. Jakýkoli osobnostní posun se teď nepovedl, Christina touží po vzoru ostatních kolegyň ukazovat, jak je zlobivá a zkažená, ale má to zapotřebí? "Bionic" je divné album. Je těžké akceptovat od téhle divy ve většině případů tak plytké, podivné texty, ale je příjemné vědět, že se snaží neustrnout na jednom místě a koketovat stále s novými žánry, ale zcela upřímně: čekala jsem víc.
Komentáře