Senegalec Cheikh Lô se na svém třetím albu definitivně zbavil stigmatu učedníka slavného krajana Youssou N'Doura a vytvořil vyzrálou, dokonale propracovanou sbírku skvělých písní, kterou završil svojí muzikantskou emancipaci. Materiál je nebývale pestrý jak nástrojově tak stylově a nemalou zásluhu na tom, že to tak báječně drží pohromadě, má jistě rovněž spoluproducent Nick Gold, majitel labelu World Circuit, k jehož objevitelským zářezům patří mimo jiné i Ali Farka Touré. Společně si s aranžemi na africké poměry nezvykle krátkých písní opravdu vyhráli, ale zároveň to celé dokázali ukočírovat tak, aby se v té džungli tónů a rytmů hlavní protagonista neztrácel.
Písně tvoří propracovanou barevnou mozaiku. Ve dvou skladbách (Sou, N'Galula) Cheikh Lô osobitě přebírá západoafrickou klasiku ze 70. let, považovaných všeobecně za zlatou éru rozvoje místních stylů. Výrazný je vklad hudebníků z Brazílie, kde se část materiálu také nahrávala: písni Sénégal-Brésil dominuje burácení tamních karnevalových bubeníků Grupo Ilê Aiyê, hudební luk berimbau je nepřeslechnutelný v přechodech svižného protiválečného songu Kellé Magni (respektive v té jeho verzi, která byla nahrávaná v Brazílii, protože na albu je ještě i ta senegalská) a hudební otisk zanechala jihoamerická hudební velmoc i v jemnější Sama Kaani Xeen. Lenivě kráčejícím kubánským rytmem je vybavená Sante Yalla, reggae se promítá do Bamba Mô Woor. Typický senegalský mbalax... číst dále
Senegalec Cheikh Lô se na svém třetím albu definitivně zbavil stigmatu učedníka slavného krajana Youssou N'Doura a vytvořil vyzrálou, dokonale propracovanou sbírku skvělých písní, kterou završil svojí muzikantskou emancipaci. Materiál je nebývale pestrý jak nástrojově tak stylově a nemalou zásluhu na tom, že to tak báječně drží pohromadě, má jistě rovněž spoluproducent Nick Gold, majitel labelu World Circuit, k jehož objevitelským zářezům patří mimo jiné i Ali Farka Touré. Společně si s aranžemi na africké poměry nezvykle krátkých písní opravdu vyhráli, ale zároveň to celé dokázali ukočírovat tak, aby se v té džungli tónů a rytmů hlavní protagonista neztrácel.
Písně tvoří propracovanou barevnou mozaiku. Ve dvou skladbách (Sou, N'Galula) Cheikh Lô osobitě přebírá západoafrickou klasiku ze 70. let, považovaných všeobecně za zlatou éru rozvoje místních stylů. Výrazný je vklad hudebníků z Brazílie, kde se část materiálu také nahrávala: písni Sénégal-Brésil dominuje burácení tamních karnevalových bubeníků Grupo Ilê Aiyê, hudební luk berimbau je nepřeslechnutelný v přechodech svižného protiválečného songu Kellé Magni (respektive v té jeho verzi, která byla nahrávaná v Brazílii, protože na albu je ještě i ta senegalská) a hudební otisk zanechala jihoamerická hudební velmoc i v jemnější Sama Kaani Xeen. Lenivě kráčejícím kubánským rytmem je vybavená Sante Yalla, reggae se promítá do Bamba Mô Woor. Typický senegalský mbalax představuje skladba Fattiku Dëmb, titulní Lamp Fall věnovanou Cheikhovu duchovnímu guru Cheikh Ibra Fallovi zase klavír a saxofon (legendární Brownův spoluráč Pee Wee Ellis hostuje i v dalších kusech) v součinnosti s perfektně odsekávající rytmikou posouvají někam do blues-funk-jazzových oblastí.
Hudba na desce se tedy vydatně napájí z mnoha pramenů, ale Cheikh Lô (vedle zpěvu se prezentuje rovněž coby kytarista a bubeník) jí s přehledem dodává jednotnou západoafrickou fazónu. Strhující rytmy se potkávají se zpěvnými melodiemi, v tématech písní mají své místo přímočará angažovanost (něco, co středoevropanovi moc nevoní, ale pro Afričana představuje legitimní umělecké vyjádření), duchovní manifesty i milostná vyznání. Pro našince je ale samozřejmě na prvním místě hudba a ta, která se nachází na albu Lamp Fall, pasuje Chikha Lô na jenodho z nejvýraznějších autorů a interpretů kontinentu.
Komentáře