Carlos Cipa se na "Ourselves, as we are" rozhodl vnořit do světa, v němž figuruje minimum aktérů - vlastně jen on sám, uzavřený v jedné místnosti a s jedním pianem. Proces vzniku nahrávky nakonec probíhal na několik etap. Autor nejprve objevoval nové postupy a dosud neslyšené zvukové možnosti svého nástroje. Odtud se pak teprve začal odvíjet příběh komorních skladeb, jež v sobě vstřebávají pocity z lidstva ve světle současné reality. Hektickou dobou se však Cipa nenechal ovlivnit, každá z devíti kompozic má tak své tempo a cit pro detail.
Nejprve přišly na řadu hodiny improvizací, během nichž muzikant hledal ty správné výrazy svého instrumentu. Ubylo tedy perkusivních elementů nebo smyčců. Vše ustoupilo zvuku klavíru, coby onoho protagonisty, který zde ve svém monologu zhmotňuje autorovy poznatky.
Změnila se i jeho hra, je střídmá, syrová a nechává rozeznívat i patrné klavírní ruchy, dozvuky a šumy okolí. Carlos jednotlivé skladby nechal rezonovat vlastními emocemi. "Ourselves, as we are" tak na první poslech může být až příliš empatické, kouzlo těchto křehkých a velmi civilních sól totiž odhaluje postupně, nakonec jim ale přijdete na chuť.
Carlos Cipa na festivalu Spectaculare
Carlos Cipa svůj čerstvý počin představí i živě v Praze. V průběhu oslav letošního festivalu Piano Day (který je součástí festivalu Spectaculare) vystoupí společně s Irenou & Vojtěchem Havlovými a Petrem Mazochem v Klementinu ve středu 29. března (tedy v osmdesátý... číst dále
Carlos Cipa se na "Ourselves, as we are" rozhodl vnořit do světa, v němž figuruje minimum aktérů - vlastně jen on sám, uzavřený v jedné místnosti a s jedním pianem. Proces vzniku nahrávky nakonec probíhal na několik etap. Autor nejprve objevoval nové postupy a dosud neslyšené zvukové možnosti svého nástroje. Odtud se pak teprve začal odvíjet příběh komorních skladeb, jež v sobě vstřebávají pocity z lidstva ve světle současné reality. Hektickou dobou se však Cipa nenechal ovlivnit, každá z devíti kompozic má tak své tempo a cit pro detail.
Nejprve přišly na řadu hodiny improvizací, během nichž muzikant hledal ty správné výrazy svého instrumentu. Ubylo tedy perkusivních elementů nebo smyčců. Vše ustoupilo zvuku klavíru, coby onoho protagonisty, který zde ve svém monologu zhmotňuje autorovy poznatky.
Změnila se i jeho hra, je střídmá, syrová a nechává rozeznívat i patrné klavírní ruchy, dozvuky a šumy okolí. Carlos jednotlivé skladby nechal rezonovat vlastními emocemi. "Ourselves, as we are" tak na první poslech může být až příliš empatické, kouzlo těchto křehkých a velmi civilních sól totiž odhaluje postupně, nakonec jim ale přijdete na chuť.
Carlos Cipa na festivalu Spectaculare
Carlos Cipa svůj čerstvý počin představí i živě v Praze. V průběhu oslav letošního festivalu Piano Day (který je součástí festivalu Spectaculare) vystoupí společně s Irenou & Vojtěchem Havlovými a Petrem Mazochem v Klementinu ve středu 29. března (tedy v osmdesátý osmý den roku).
Album nestaví na nějakých dlouhých monolitech, jež by mohly zapadnout do zbytečné repetice. "Maintenance" je sice na ploše šesti minut sice tou nejdelší kompozicí, ale naplno prozrazuje, co bylo Cipovým cílem při natáčení. Miniatury "City waiting" nebo "Between two strangers" jsou silnou sebereflexí dění okolo vás.
V tomto je hlavní aktér velmi důsledný, našel si pro sebe zcela nové výrazivo a klavír se pro něj stal novým zdrojem zvuku. Samotný koncept a design proplouvá mezi mnoha detaily, v nichž je patrná i jeho vlastní zranitelnost a odzbrojující upřímnost. Nezaslechnete tak zbytečné hudební plochy, které by dílo mohly zbořit.
I titulní "Ourselves, as we are" staví na kontemplativních zvucích. Na prví poslech nemusí působit nijak převratně, zvlášť pokud ji budete poslouchat jen coby kulisu. To by ovšem byla škoda a platí to pro celé album. Carlosovi se podařilo vytvořit mnohostrannou a houževnatou paletu minimalistických melodií a nálad. V časech plných hmatatelné falešné autenticity a lidské přetvářky tak vznikla nečekaně silná, osobní, intimní a upřímná kolekce. Je o nás, o tom, jací uvnitř skutečně jsme.]]>
Komentáře