I po odchodu Damo Suzukiho (o místo u mikrofonu se teď dělí Karoli se Schmidtem) mají Can stále co nabídnout. Netrhají vývojové vlákno, nesnaží se o radikální přehodnocení svých postupů, přesto se dokážou vyhnout opakování a objevitelská lačnost je neopouští. Jejich zvukový svět je sice stále sofistikovanější (ono to má asi co dělat i s technologickým pokrokem a schopnostmi ho využívat), ale neotřelé nápady a struktury se pořád jen hrnou. Žádné vyježděné koleje, žádná uzívaná macha.
Velký prostor dostávají na albu Soon Over Babaluma housle Michaela Karoliho. To je slyšet hned v úvodní Dizzy Dizzy, kde se všetečně vinou kolem delikátně ale nesmlouvavě odkapávajícího Liebezeitova beatu. Karoli k tomu přidává ještě svůj rytmizovaný vokál, který Suzukiho sice nenahradí, ale ani se o to nesnaží a do skladby pasuje. Housle, tentokrát s výrazně zkresleným zvukem, tvoří referenční bod i v nervózně rozkmitané Splash, mezitím ale stojí ještě hispánskou rytmikou políbená, a tudíž ne tak robotická Come Sta, La Luna, kde zpívá pro změnu Irmin Schmidt a obstarává tak asi jediný výraznější melodický motiv na desce.
Nejdelší kousek Chain Reaction definuje frenetický chřestivý rytmus, který se střídavě provzdušňuje a zase rozbíhá, a také významnější využití syntezátorů. Závěrečná Quantum Physics je pak z celé kolekce nejabstraktnější a nejblíž břehům ambientu. Běžný vyznavač new age by z ní ale nadšený nebyl, protože nepravidelně... číst dále
I po odchodu Damo Suzukiho (o místo u mikrofonu se teď dělí Karoli se Schmidtem) mají Can stále co nabídnout. Netrhají vývojové vlákno, nesnaží se o radikální přehodnocení svých postupů, přesto se dokážou vyhnout opakování a objevitelská lačnost je neopouští. Jejich zvukový svět je sice stále sofistikovanější (ono to má asi co dělat i s technologickým pokrokem a schopnostmi ho využívat), ale neotřelé nápady a struktury se pořád jen hrnou. Žádné vyježděné koleje, žádná uzívaná macha.
Velký prostor dostávají na albu Soon Over Babaluma housle Michaela Karoliho. To je slyšet hned v úvodní Dizzy Dizzy, kde se všetečně vinou kolem delikátně ale nesmlouvavě odkapávajícího Liebezeitova beatu. Karoli k tomu přidává ještě svůj rytmizovaný vokál, který Suzukiho sice nenahradí, ale ani se o to nesnaží a do skladby pasuje. Housle, tentokrát s výrazně zkresleným zvukem, tvoří referenční bod i v nervózně rozkmitané Splash, mezitím ale stojí ještě hispánskou rytmikou políbená, a tudíž ne tak robotická Come Sta, La Luna, kde zpívá pro změnu Irmin Schmidt a obstarává tak asi jediný výraznější melodický motiv na desce.
Nejdelší kousek Chain Reaction definuje frenetický chřestivý rytmus, který se střídavě provzdušňuje a zase rozbíhá, a také významnější využití syntezátorů. Závěrečná Quantum Physics je pak z celé kolekce nejabstraktnější a nejblíž břehům ambientu. Běžný vyznavač new age by z ní ale nadšený nebyl, protože nepravidelně se zjevující rytmické útržky by ho neustále vytrhávaly z meditace. A ta, alespoň ve své obecně vnímané podobě, není cílem Can. Jejich hudba sice poskytuje našemu myšlení impulzy k přehodnocování zaběhaných vzorců, ale nesnaží se jeho činnost tlumit za účelem uvolnění a oproštění se od rozptylující reality. Při jejich skladbách mozek pracuje pořád naplno a realitu si nedrží od těla, ale překvapivými způsoby jí ohýbá.
Can nenabízejí útěk od civilizačních neuróz, spíš je s intelektuálskou zvědavostí ohledávají, činí zajímavými a tudíž snesitelnějšími. Což je samozřejmě jen jeden skromný výklad z mnoha, které tvorba skupiny nabízí. Stačí se v ní jen trochu víc porýpat, dát fantazii zelenou a neodejdete s prázdnou.
Komentáře