Všechno to novátorské a vzrušující, co přinesly předchozí desky Can, je na Ege Bamyasi dvakrát podtrženo a vyzdviženo ještě o patro výš. Skladby, které tihle němečtí vizionáři tentokrát ve studiu vyčarovali, mají pevnější kontury, jsou zvukově vycizelovanější, projasněnější, ale jejich relativní přístupnost nemá za následek nějaké rozmělnění nebo zploštění. Vytříbená práce se zvukovými vrstvami spíš umožňuje posluchači jakési ostřejší vidění, ve kterém fascinující hudební struktury pětice nabývají na intenzitě.
Je to opět rytmus, který určuje jejich podobu a směr. Zároveň hypnotizující i neposedný, tvořící jednotné kontinuum i vyprávějící příběh. Holger Czukay (basa) a Jaki Liebezeit (bicí) jsou dva pavoučí mistři snovající v dokonalém souladu rafinované vzorce, jejichž geometrie má svůj minimalistický řád, ale i latentní neklid, který naplno propukne v polovině desetiminutové Soup, kde se umíněněně poskakující rytmus rozpadá a drolí do zvukových chuchvalců a cárů.
Myslím, že právě v prazvláštním napětí mezi strojovou pravidelností a utajenou živelností, skrze níž do skladeb prosakují chaotické prvky, leží hlavní kouzlo hudby Can. To ale samozřejmě zásadní měrou dotvářejí i Karoliho variabilní kytarová hra přecházející z kvílení a skřeků přes náladotvorné šmouhy k stručným beglajtovým ornamentům a Schmidtova klávesová kouzla, která rovněž sahají od zvukové abstrakce až k melodickým vyhrávkám,... číst dále
Všechno to novátorské a vzrušující, co přinesly předchozí desky Can, je na Ege Bamyasi dvakrát podtrženo a vyzdviženo ještě o patro výš. Skladby, které tihle němečtí vizionáři tentokrát ve studiu vyčarovali, mají pevnější kontury, jsou zvukově vycizelovanější, projasněnější, ale jejich relativní přístupnost nemá za následek nějaké rozmělnění nebo zploštění. Vytříbená práce se zvukovými vrstvami spíš umožňuje posluchači jakési ostřejší vidění, ve kterém fascinující hudební struktury pětice nabývají na intenzitě.
Je to opět rytmus, který určuje jejich podobu a směr. Zároveň hypnotizující i neposedný, tvořící jednotné kontinuum i vyprávějící příběh. Holger Czukay (basa) a Jaki Liebezeit (bicí) jsou dva pavoučí mistři snovající v dokonalém souladu rafinované vzorce, jejichž geometrie má svůj minimalistický řád, ale i latentní neklid, který naplno propukne v polovině desetiminutové Soup, kde se umíněněně poskakující rytmus rozpadá a drolí do zvukových chuchvalců a cárů.
Myslím, že právě v prazvláštním napětí mezi strojovou pravidelností a utajenou živelností, skrze níž do skladeb prosakují chaotické prvky, leží hlavní kouzlo hudby Can. To ale samozřejmě zásadní měrou dotvářejí i Karoliho variabilní kytarová hra přecházející z kvílení a skřeků přes náladotvorné šmouhy k stručným beglajtovým ornamentům a Schmidtova klávesová kouzla, která rovněž sahají od zvukové abstrakce až k melodickým vyhrávkám, jako je třeba motiv vynořivší se v závěru Vitamin C, který jakoby patřil někam do začátku minulého století.
Suzukiho zpěv je o poznání výraznější, než na Tago Mago a je také štědřejší na výrazné melodie (pinkfloydovsky zpěvná Sing Swan Song, Vitamin C, Spoon) aniž by zanedbával expresivní polohy. Pořád je ale jedním z pěti koleček propojeného mechanismu. Can nejsou souborem sólistů, ale týmovou laboratoří, pulzující biotronickou tkání s vlastními pravidly. Je třeba všech složek aby se z Pinch mohl stát ten horečnatý náměsíčný rituál, z One More Night latinsky odlehčený tanec dešťových kapek, z I'm So Green klouzavý psychedelický funk, a aby mohlo vzniknout tak průkopnické a přitom nadčasové dílo, jakým Ege Bamyasi bezesporu je.
29.06.2021 - 15:20 | Acid3P
Vytvoriť postfunkový zvuk v období, kedy sa funk ešte len rozbiehal je znak nadčasovosti. V konečnom dôsledku tak ako zvyšok celého albumu, ktorý svojou zvláštnosťou predurčil zvuk alternatívnej scéne. Až na experimentálnu Soup je to oveľa prístupnejšie počúvanie ako debut a zároveň takmer bez synťákov na rozdiel od nasledovníka.
#75 Uncut Magazine - 200 Greatest Albums Of All Time
13.08.2014 - 22:38 | Katzenklo
Pro někoho mistrovské dílo, mně to spíše připomíná dort pejska a kočičky (hyberbolicky řečeno). Albu by se rozhodně měli vyhnout posluchači mainstreamu, tohle je jen pro vyspělé. Zběsilé řádění všech hudebníků vytváří pozoruhodnou symbiózu nástrojů, někdy nesmírně náročnou na poslech, jindy i poměrně příjemně melodickou ("I'm So Green"). Krautrock mi prozatím k srdci příliš nepřirostl, ale rozhodně mu dám v budoucnu ještě šanci.