Když vezmu v potaz, kolik „velkých jmen“ se přimotalo k projektu The Book of Knots v minulosti, je až překvapující, že o nich není zase tolik slyšet. V případě The Book of Knots ale platí ona nepříjemná Love/Hate situace. A tady má hate trochu navrch.
Není se co divit. The Book of Knots totiž neumí vybalancovat svůjvlastní prostor. Jinými slovy: obě předchozí alba obsahovala velmi zajímavé kousky, ale i pořádné kraviny. Možná příliš mnoho mozků. Možná přetlak. A možná i mnoho zbytečných kolaborací.
Desku Traineater poctili návštěvou třeba Tom Waits nebo Carla Bozulich. Novinka zase hostí Mike Watta, Mike Pattona a... a na jménech vlastně tolik nezáleží. Nic se totiž nepovedlo.
The Book of Knots se už od začátku dušovali, že novinka, poslední deska, kterou mají v plánu a která završí jejich trilogii avantgardního rocku, bude načichlá devadesátkovým metalem. Jednoduchost, přímočarost, riffy. Jaká to byla lež. Nebudeme teď rozebírat, jak hloupý je nápad znít v roce 2011 jako „devadesátkový metal“, pravdou je, že na něj v podstatě vůbec nedošlo.
Do důsledků – tenhle nápad a jednoduchost je cítit jen z prvního a posledního kousku na albu, které táhne Carla Kihlstedt. Je tu cítit odér naivity a zastaralosti, ale pořád je to svým způsobem úderné a funkční.
Jenže pak se The Book of Knots otočí čelem vzad přístupnosti a zbytek alba se nese v duchu neskutečně únavných a neinvenčních aranží, někdy až ambientních ploch, na kterých se... číst dále
Když vezmu v potaz, kolik „velkých jmen“ se přimotalo k projektu The Book of Knots v minulosti, je až překvapující, že o nich není zase tolik slyšet. V případě The Book of Knots ale platí ona nepříjemná Love/Hate situace. A tady má hate trochu navrch.
Není se co divit. The Book of Knots totiž neumí vybalancovat svůjvlastní prostor. Jinými slovy: obě předchozí alba obsahovala velmi zajímavé kousky, ale i pořádné kraviny. Možná příliš mnoho mozků. Možná přetlak. A možná i mnoho zbytečných kolaborací.
Desku Traineater poctili návštěvou třeba Tom Waits nebo Carla Bozulich. Novinka zase hostí Mike Watta, Mike Pattona a... a na jménech vlastně tolik nezáleží. Nic se totiž nepovedlo.
The Book of Knots se už od začátku dušovali, že novinka, poslední deska, kterou mají v plánu a která završí jejich trilogii avantgardního rocku, bude načichlá devadesátkovým metalem. Jednoduchost, přímočarost, riffy. Jaká to byla lež. Nebudeme teď rozebírat, jak hloupý je nápad znít v roce 2011 jako „devadesátkový metal“, pravdou je, že na něj v podstatě vůbec nedošlo.
Do důsledků – tenhle nápad a jednoduchost je cítit jen z prvního a posledního kousku na albu, které táhne Carla Kihlstedt. Je tu cítit odér naivity a zastaralosti, ale pořád je to svým způsobem úderné a funkční.
Jenže pak se The Book of Knots otočí čelem vzad přístupnosti a zbytek alba se nese v duchu neskutečně únavných a neinvenčních aranží, někdy až ambientních ploch, na kterých se střídají housle, basa a epileptické bicí v doprovodu, povětšinou, mluveného slova. Je to neuposlouchatelné. Co naplat, že vám propůjčí svůj vokál ikona Faith No More, Blixa Bargeld nebo John Vanderslice, když šelest v pozadí strhává veškerou pozornost... tím, jak nudí. Aranže a celková nálada se sice nesou v duchu nervního zhroucení, ale ani na sekundu jim nezbaštíte koncept, který si přichystali. Ve skutečnosti je tu tolik prázdých míst, až album vyznívá jako jedna delší odpolední seance; film, kterému se budou smát jen tvůrci, protože si vzpomenou na krásné letní dny a kamarády, kteří byli při tom, když se tohle dílo dralo na svět.
Garden of Fainting Stars je pokus. Je to slyšitelné na první poslech, stejně jako svého času Traineater. Jenže v případě novinky selhal i ten poslední pud sebezáchovy.
Komentáře