Pro letošní eponymní album Bon Iver je charakteristický určitý posun ve dvou protichůdných směrech současně. Zatímco hudební, resp. instrumentální stránka má díky rozkošatělé sestavě expresionisticky explozivní tendence, v textové rovině jako by Vernon pro změnu impresionisticky implodoval. Ne že by na For Emma, Forever Ago byly jeho verše snadno přístupné, kdoví, co mu tehdy v lese sovy nahoukaly, ale tentokrát jde ještě dál. Pracuje se slovy významově, ale i foneticky, ba zvukomalebně. Například píseň Calgary, která se stala prvním singlem desky, piloval průběžně rok, protože chtěl, aby vokály zněly smysluplně i posluchači, který nevládne angličtinou. Hudba (nástroje) a text (zpěv) působí na Bon Iver, jako když překryjete dvě spirály, jednu odstředivou a druhou dostředivou, a ony v průzorech vytvoří překvapivou strukturu obrazců.
Vernon rozvíjí motivy velmi obezřetně, každý takt v prstech dlouze převrací. Roční tvůrčí proces u Calgary nebyl žádným rekordem; některé skladby mají své kořeny dokonce před vydáním debutu. Je tedy zřejmé, že jakékoliv fanouškovské brblání, že se novinkou zpronevěřil prosté, akustické kráse, kterou pro něj projekt Bon Iver znamenal, není na místě. Pro Vernona bylo ono „chatařské“ období dost možná jen odbočkou, kdy si potřeboval srovnat tvůrčí procesy, najít uměleckou identitu, vypustit zvíře, které volá do noci prapodivným falzetem. Album For Emma, Forever Ago bylo natolik osobní, že původně ani... číst dále
Pro letošní eponymní album Bon Iver je charakteristický určitý posun ve dvou protichůdných směrech současně. Zatímco hudební, resp. instrumentální stránka má díky rozkošatělé sestavě expresionisticky explozivní tendence, v textové rovině jako by Vernon pro změnu impresionisticky implodoval. Ne že by na For Emma, Forever Ago byly jeho verše snadno přístupné, kdoví, co mu tehdy v lese sovy nahoukaly, ale tentokrát jde ještě dál. Pracuje se slovy významově, ale i foneticky, ba zvukomalebně. Například píseň Calgary, která se stala prvním singlem desky, piloval průběžně rok, protože chtěl, aby vokály zněly smysluplně i posluchači, který nevládne angličtinou. Hudba (nástroje) a text (zpěv) působí na Bon Iver, jako když překryjete dvě spirály, jednu odstředivou a druhou dostředivou, a ony v průzorech vytvoří překvapivou strukturu obrazců.
Vernon rozvíjí motivy velmi obezřetně, každý takt v prstech dlouze převrací. Roční tvůrčí proces u Calgary nebyl žádným rekordem; některé skladby mají své kořeny dokonce před vydáním debutu. Je tedy zřejmé, že jakékoliv fanouškovské brblání, že se novinkou zpronevěřil prosté, akustické kráse, kterou pro něj projekt Bon Iver znamenal, není na místě. Pro Vernona bylo ono „chatařské“ období dost možná jen odbočkou, kdy si potřeboval srovnat tvůrčí procesy, najít uměleckou identitu, vypustit zvíře, které volá do noci prapodivným falzetem. Album For Emma, Forever Ago bylo natolik osobní, že původně ani nemělo být publikované. Alespoň ne v této podobě. Stejně jako Vernon nejel na svou „mýtickou“ dobrovolnou samotku do lesa cíleně nahrávat, nemyslel si, když se po čtvrtroce vracel do civilizace, že na hard disku svého laptopu veze desku. Až kamarád Ivan Howard ze spřízněných The Rosebuds ho upozornil, že materiál je hotový.
Z hudby, kterou dělal před zplozením Bon Iver, ale i z toho, na čem se podílel poslední tři roky, je zřejmé, že poloha introvertního písničkáře je jen jednou z mnoha Vernonových hudebních tváří. Např. kapela DeYarmond Edison, kde působil do roku 2006, čerpala inspiraci jak z tradičních spirituálů černošských otroků, tak z minimalismu. Nauka o bolesti a průprava v řádu. Vloni pak posluchače zaskočil hostováním na albu My Beautiful Dark Twisted Fantasy, se kterým Kanye West otřásl hiphopovým světem ke sklonku roku. Slavného rapera zaujal muž z lesů svou prací se softwareově automatickým dolaďováním hlasu (v širším povědomí neblaze známé jako „Cher efekt“), jak jej použil v písni Woods na svém EP Blood Bank v roce 2009. Už od té doby je jasné, že není „pouhým“ folkovým hudebníkem.
(...)
Eponymní desku nazvěme „výpravnou“ (skoro ve filmovém slova smyslu), což podporuje i to, že jednotlivé písně nesou geografická jména. Vernonovi se po prvotním úspěchu a následném vydatném turné rozostřil pojem „domov“, a tak přebal aktuálního alba, kde se v akvarelové krajince jako vzpomínka rozpíjí jakási dřevěná chajda, působí výmluvně, i paradoxně. Nahrávka vznikala ve studiu April Base (název odkazuje na Akta X), které bylo Vernonovi opevněním chránícím ho před tlakem očekávání. Zbudoval ho jen pár mil od místa, kde tehdy trávil zimu s kytarou a levným mikrofonem.
Technické vybavení, které měl tentokrát k dispozici, neubilo jeho ryzost, dokázal si přístroje osedlat. Nebojí se zkoušet nové věci, neotřele pracuje s dozvukovými jednotkami a vrhá posluchače do neobvyklých prostor, které jsou i přes jistou neuvěřitelnost velmi přesvědčivé. Tady zařadí pár taktů poctivého, čistokrevného country, jindy sáhne po laciném, studeném zvuku ze starého digitálního syntezátoru. Nebude se to líbit každému, ale jeden člověk na světě může v rozhovoru upřímně říct, že natočil desku bez kompromisů. A takových mnoho není.
Pro Full Moon #16 - zkráceno.
17.12.2011 - 0:10 | Robo
Po strohom (a výbornom debute) prekvapenie, ale skvelé. Pre mňa možno až príliš dokonalý album. Hoci Holocene by som počúval donekonečna. No, melanchólia "For Emma, Forever Ago" mi chutí trochu viac.
26.11.2011 - 11:43 | dontcallmeandre
Pro mě lepší než debut. Komplexnější.. Neumím to popsat, pusťte si to.
19.11.2011 - 15:22 | HellWeber
V mych ocich tezko prekonavat album c. 1. Ty hmatatelne pocity libosti pri opakovanem poslechu se tezko daji zopakovat. Presto slape i s kapelou. Moc zvedavy, co vymysli napriste.