Björk - Biophilia

Björk načíná další kapitolu distribuce hudby a je škoda, že ve stínu těchto skutečností stojí holý fakt, který říká, že „Biophilia“ jakožto samotné album je skvělé.

Když se oddám hodně zúžené kategorizaci a vezmu v potaz dlouhověkost některých interpretů, napíšu, že existují prakticky jen dvě skupiny. Ta první pouze parazituje na svém jméně, které si interpret udělal v dobách, kdy prodej desek ještě znamenal život v luxusu, popřípadě v Lexusu. Exemplární příklad jsou třeba U2. Pak je tady druhá skupina – ta, která si z vývoje udělala vlastní byznys. Exemplárním příkladem jsou Radiohead nebo právě Björk. Jistě, se sedmou, osmou položkou v diskografii nikdo moc s pojmem „progres“ pro jistotu nepočítá a podvědomě se připravuje spíše na „odměnu pro fanoušky“. Možná právě proto je ta druhá skupina (Radiohead, Björk) automaticky stavěná do pozice kultu a to i přes hypotetické nepochopení.

Já měl k Björk vždycky takový vztah, že i když jsem její hudbu a tu výjimečnost ne úplně chápal, nemohl jsem na ni říct ani popel. A je skvělé, že člověk, ač mentálně tápe, svůj hudební apetit neustále rozšiřuje. To jen tak na okraj z mého deníčku.

O tom, že být za každou cenu stále inovativní vždy neznamená úspěch, se Björk přesvědčila dvěma posledními alby „Medúlla“ a „Volta“. Potlesk a uznání za ten krok vpřed (stranou) byly vlastně jen převlečeným zklamáním. S albem „Biophilia“ zašla ještě mnohem dál a zdá se, že jí to tentokrát vyšlo. Otázkou ale zůstává, zdali na té výsledně pozitivní známce nemá lví podíl pouze ten hypermoderní způsob distribuce. Na úkor hudby.

V každém textu o nové desce se dozvíte, že „Biophilia“ je ambiciózní multimediální projekt, první skutečné app album, jež vzniklo ve spolupráci s firmou Apple. Teda ne že by to doteď nikdo nevěděl, psát to je stejné klišé jako fakt, že Björk je z Islandu. Už tímto krokem se Björk zapsala do historie hudebního/nahrávacího průmyslu, aniž by někdo slyšel jediný tón z desky. Dobrou zprávou je, že album jako celek sám o sobě obstojí, tou horší to, že pocity neúplnosti se občas bohužel dostaví. Tu přesolenou, minimalistickou zvláštnost beru jako výrazné plus. Komorní opera, která zve publikum do svého biologického vesmíru.

Hlas Björk Guðmundsdóttir je téměř jediným záchytným bodem v síti experimentální subtilní zvukomalby. „Biophilia“ jakožto hypotéza zkoumá pudový vztah mezi lidmi a ostatními živými objekty. Björk se dotýká obou zmíněných témat - kosmické roucho, biologický vnitřek a přidává výzkum role hudby v přírodě. A i když v rozhovorech říká, že je vlastně technický diletant, podařilo se jí vytvořit nahrávku, kterou byste pod štítkem „hudba 21. století“ našli. Klasické nástroje jsou použity v nové formě, disharmonie vzkvétá a eruptivní návaly ostrých beatů raného rave hřejí. Jasně, nejedná se o žádnou novinku, ale v kompilátu s tím ostatním fungují svěže.

Kdo by snad čekal další výrazné melodie a monumentální stavby písní, bude asi zklamaný. „Biophilia“ lehce evokuje album „Vespertine“ - má jasný motiv i koncepci, ale na rozdíl od něj je nová deska podstatně chladnější a na poslech těžší. Björk je trochu zvláštním úkazem. Svým způsobem je ztělesněním popu, ale na druhé straně se ho snaží ze všech stran zlámat. Kdybych měl nové desce něco vytknout, byl by to ten namátkový pocit, že hudba je jen část něčeho, co k CD přibalené není. Představivost funguje pouze na bázi avizovaných aplikací a zbavit se dojmu, že například u „Hollow“ chybí obraz, prostě nemůžu. Hodnotit samotné album mi tak přijde jako reagovat pouze na část obrovského celku. Vzdělávací programy, dokumentární filmy, živá vystoupení. Možná jen alibi, ale i s touto elementární informací lze v klidu říci, že „Biophilia“ je skvělé album. Ovšem uznávám, že není vůbec těžké ho zavrhnout.

recenzi poskytnul hudební server Aardvark