Beirut - Gallipoli

Opakuje se to každý rok: Krátce po silvestrovských oslavách se v redakci přihlásí dobrovolník, který na sebe vezme to břímě vedoucího při sestavování žebříčků nejlepších alb za uplynulých dvanáct měsíců. Stanoví pravidla, určí termíny. Pak všechny ty přehledy vyjdou a vy nám v komentářích popisujete, jací jsme blbci a ignoranti. A někdy mezitím (vždy mezitím, nikdy ne předtím) se ozve pár redaktorek a redaktorů s námitkou, zda by se to nemělo tentokrát pojmout jinak, že už přece formát alba léta nemá pražádný význam, že sami si celou desku neposlechli několik let, jen jednotlivé songy v playlistech generovaných streamovacími službami... A letos v únoru přišli Beirut a všem těmhle našim kolegyním a kolegům strčili zdvižený prostředníček přímo před jejich ctěné obličeje.

To, jakým neuvěřitelným způsobem drží jejich pátá studiovka "Gallipoli" pohromadě, totiž bere dech. Poslouchat tenhle tucet skladeb je jako koukat se na film. Má to svůj začátek, má to svá silná místa, má to, pravda, i své slabší momenty a má to své finále. A když to skončí, zůstane ve vás pocit silného zážitku, který si budete chtít dopřát znovu.

Dokazují to i skladby uvolněné před vydáním alba. Zatímco titulní kus a "Landslide" díky charakteristickému vokálu Zacha Condona dokážou stát i osamoceně, mezi nimi vypuštěná instrumentálka "Corfu" zněla podivně, prostě mimo. Zasazená do druhé poloviny třičtvrtěhodinové kolekce (po příjemně vyklidněném konci "Gauze für Zah") ale najednou (a velmi překvapivě) tvoří jeden z vrcholů celé nahrávky.

Ta vlastně jinak, pokud jde o zvuk, nepřináší nějaké velké zvraty. Jako by "Gallipoli" poskytovalo starý známý pocit bezpečí, útočiště, ve kterém můžete zahodit starosti za hlavu a jen poslouchat. A to přesto, že někdy Condon do produkce nezapojil ani dechy ani akordeon (zmíněná "Landslide"), že jindy je zase využívá poměrně nezvyklým způsobem ("We Never Lived Here") a že občas trochu víc dopředu potlačí elektroniku ("On Mainau Island").

Jinak jsou to ale Beirut, jak je máme rádi. Možná za to může i fakt, že Condon nové kusy skládal na klávesy značky Farfisa, na ty stejné, na které před více než deseti lety složil debut "Gulag Orkestar". "Gallipoli" tak posluchače svým způsobem bere na výlet celou diskografií Beirut. Zastávkami jsou jednotlivá alba, která Condonova parta za dobu své existence vydala. Slyšíte ozvěny všech a možná to je právě to, co dělá tuhle desku tak jinou. Nebo stejnou? V každém případě hodně dobrou! Desku, která je Albem s velkým A.