Vyčítal jí někdo před čtyřmi lety, že deska "The Best Damn Thing" je na vdanou ženu příliš potřeštěná a nedospělá? Tak konečně jste se dočkali, Avril Lavigne natočila desku korespondující s jejím věkem, a to možná někteří z fanoušků, kteří jsou zvyklí na divočejší zpěvaččiny počiny, nemusí rozdýchat.
"Goodbye Lullaby" je hořkosladké album zpěvačky, kterou semlel život a hledá sama sebe. Povídačky o vdané paní, o které jsme se otírali před čtyřmi léty, už pozbyly aktuálnosti, Avril má v občanském průkazu napsáno "rozvedená". A právě toto partnerské selhání se nejvíce promítá na aktuální novince. I když fráze, kterou vypouští do éteru každá celebrita, že zůstává se svým ex v dobrém rozpoložení, je zde více než pravdivá - Deryck Whibley se na celém počinu producentsky podílel. Rozohněná Kanaďanka se očišťuje od svých boláků pomocí hudby, stejně tak dává najevo ale nově nabytou nezávislost a vztahy, kterými prochází.
Celé album se vrací na počátek minulé dekády, kdy zpěvačka bodovala s prvními dvěma deskami "Let Go" a "Under My Skin". Bláznivost z "The Best Damn Thing" je ta tam. Z většiny jsou písně klidného ražení v down tempu, žádná divočina se nekoná. Avril se neopírá ani o miliony zvukových efektů, ani o auto tune. Je to intimní počin, nezvykle vyrovnaný. Chybí mi ale zpěvaččina obvyklá živočišnost - pokud nejste ve správném rozpoložení, tak vám při poslechu písní v mírnějším tempu bude vyskakovat... číst dále
Vyčítal jí někdo před čtyřmi lety, že deska "The Best Damn Thing" je na vdanou ženu příliš potřeštěná a nedospělá? Tak konečně jste se dočkali, Avril Lavigne natočila desku korespondující s jejím věkem, a to možná někteří z fanoušků, kteří jsou zvyklí na divočejší zpěvaččiny počiny, nemusí rozdýchat.
"Goodbye Lullaby" je hořkosladké album zpěvačky, kterou semlel život a hledá sama sebe. Povídačky o vdané paní, o které jsme se otírali před čtyřmi léty, už pozbyly aktuálnosti, Avril má v občanském průkazu napsáno "rozvedená". A právě toto partnerské selhání se nejvíce promítá na aktuální novince. I když fráze, kterou vypouští do éteru každá celebrita, že zůstává se svým ex v dobrém rozpoložení, je zde více než pravdivá - Deryck Whibley se na celém počinu producentsky podílel. Rozohněná Kanaďanka se očišťuje od svých boláků pomocí hudby, stejně tak dává najevo ale nově nabytou nezávislost a vztahy, kterými prochází.
Celé album se vrací na počátek minulé dekády, kdy zpěvačka bodovala s prvními dvěma deskami "Let Go" a "Under My Skin". Bláznivost z "The Best Damn Thing" je ta tam. Z většiny jsou písně klidného ražení v down tempu, žádná divočina se nekoná. Avril se neopírá ani o miliony zvukových efektů, ani o auto tune. Je to intimní počin, nezvykle vyrovnaný. Chybí mi ale zpěvaččina obvyklá živočišnost - pokud nejste ve správném rozpoložení, tak vám při poslechu písní v mírnějším tempu bude vyskakovat na mysl jedno jediné slovo: monotónnost. Avril neriskuje. Nezkouší nové hudební polohy. Písně odsýpají podle sympatického, leč stejného mustru.
Pokud Avril opravdu prohlásila, že jiná píseň podobná "What The Hell" se na albu už neobjeví, nelhala. Rychlý, euforický a hutný zvuk kombinovaný se starou zpěvaččinou drzostí už v ostatních sonzích není k nalezení. Ve zbylé třináctce je těžké určit jednoznačný hit, který by zburcoval rádia. Chytlavě se tváří ohnivější "Smile" nebo napjatá, ale ambiciózní "Everybody Hurts". Moc mě baví "Darlin", kde se Avril nechá doprovázet jen kytarou a vynikne její dívčí hlas.
Avril, která si sama napsala všechny písně, se projevila jako zručná autorka, která pokud se bude ubírat touto cestou, může toho ještě hodně povědět. Zatím jí pod nohama zůstalo příliš mnoho kamení, o které párkrát zakopla. Avrilino rockerské a dovádivé období je nenávratně v prachu, i přesto, že kus břitkosti si pořád ponechala. Zpěvačka překvapila svou jemnou, klidnou a citově vyrovnanou deskou, která jí ale ubere několik fanoušků, protože postrádá u Avril Lavigne kdysi jasnou prvoplánovost a tah na branku.
Komentáře