Animals As Leaders vytvářejí dojem zcela nedostižné formace. Už od jejich samotného nástupu na scénu se zdá, že disponují technickým a kreativním náskokem, který je pro ostatní členy nové vlny metalové avantgardy zkrátka nemožné smazat. Nová deska těchto progresivních ikon "The Madness of Many" zmiňovaný stav i nadále potvrzuje.
Už jen při letmém poslechu novinky je jasné, že skupina kytarového poloboha Tosina Abasiho posouvá hranice zase o kus dál a dostává se tak až na okraj samotné myslitelnosti hudebních a technických možností vůbec. Jejich ultra jazz-metalová fúze demonstruje nevídané možnosti lidského mozku - nutí člověka se pozastavit a žasnout. Ano, o stimulaci údivu jde na nové desce Animals As Leaders především. Bohužel.
Zdá se, že ačkoliv nové album konečně nachází oproti svým předchůdcům pro celou skupinu její vlastní, signifikantní zvuk, hudba samotná je posluchači nyní přístupná snad ještě méně než kdy předtím. Vysoce výkonné trio muzikantů pracovalo na novém materiálu poprvé skutečně kolektivně jako kapela. Výsledek je ovšem spíše rozpačitý. Hudebníci jako by byli s novým počinem nyní až příliš zahledění sami do sebe a do vlastní sítě nepřehledných polyrytmických struktur se tentokrát bohužel vyloženě zamotávají. Nahrávka tím pádem vyznívá poněkud arogantně - jako uzavřený svět pouze pro vyvolené, jako pro někoho, kdo přece zajisté dalece přesáhl banalitu středoškolské matematiky.
Kamenem úrazu je... číst dále
Animals As Leaders vytvářejí dojem zcela nedostižné formace. Už od jejich samotného nástupu na scénu se zdá, že disponují technickým a kreativním náskokem, který je pro ostatní členy nové vlny metalové avantgardy zkrátka nemožné smazat. Nová deska těchto progresivních ikon "The Madness of Many" zmiňovaný stav i nadále potvrzuje.
Už jen při letmém poslechu novinky je jasné, že skupina kytarového poloboha Tosina Abasiho posouvá hranice zase o kus dál a dostává se tak až na okraj samotné myslitelnosti hudebních a technických možností vůbec. Jejich ultra jazz-metalová fúze demonstruje nevídané možnosti lidského mozku - nutí člověka se pozastavit a žasnout. Ano, o stimulaci údivu jde na nové desce Animals As Leaders především. Bohužel.
Zdá se, že ačkoliv nové album konečně nachází oproti svým předchůdcům pro celou skupinu její vlastní, signifikantní zvuk, hudba samotná je posluchači nyní přístupná snad ještě méně než kdy předtím. Vysoce výkonné trio muzikantů pracovalo na novém materiálu poprvé skutečně kolektivně jako kapela. Výsledek je ovšem spíše rozpačitý. Hudebníci jako by byli s novým počinem nyní až příliš zahledění sami do sebe a do vlastní sítě nepřehledných polyrytmických struktur se tentokrát bohužel vyloženě zamotávají. Nahrávka tím pádem vyznívá poněkud arogantně - jako uzavřený svět pouze pro vyvolené, jako pro někoho, kdo přece zajisté dalece přesáhl banalitu středoškolské matematiky.
Kamenem úrazu je ale spíše to, že deska postrádá téměř jakékoliv výrazné a zapamatovatelné melodie či pasáže. Namísto toho nám hudebníci servírují (zejména v první polovině nahrávky) kontraproduktivní změť nesourodých částí a jako by zapomínali na to, co chtěli původně svou hudbou říct. Většině skladeb chybí lehkost, nadhled, sebereflexe a hlavně momenty, které by jednotlivé kompozice rozzářily a pomohly definovat jejich obsah.
Tomu k nelibosti dokonce odpovídají i názvy některých písní. Například taková “Backpfeifengesicht” se nedá pouze vyslovit, ale bohužel snad ani poslouchat. Genialita přece nespočívá jen v prezentaci nadlidských instrumentálních dovedností, nýbrž také v práci s atmosférou, emocemi, kompozicí jako takovou a především ve schopnosti jasně komunikovat dané poselství. To se však Animals As Leaders pro tentokrát příliš nedaří. Na pilu tlačí zkrátka až zbytečně moc.
Naštěstí si však skupina ke konci nahrávky své přehmaty asi uvědomí, přichází na méně sveřepý tón a nechává posluchače k prospěchu věci také vydechnout. Vyrovnaná "Private Vision of the World" skvělým způsobem demonstruje přednosti dnešního djentu, zatímco zaklenující "Aepirophobia" konečně nabízí onu vytouženou akustickou krásu, o kterou jde v instrumentální hudbě především. Je dobře, že na tento hlavní aspekt kapela přece jen jen úplně nezapomněla. Vrcholem desky je však nepochybně bezmála avant-jazzová kompozice The Brain Dance" - dost možná nejlepší skladba, jakou kdy skupina napsala, a zcela jistě eso, které má album v rukávu schované.
Jak by se tedy dala novinka shrnout? Kytarista Tosin Abasi, stejně jako jeho spoluhráči, již světu demonstrovali své schopnosti více než dostatečně a snaha o ještě větší komplexitu, složitost či působivost se na kolekci jeví spíše jako omyl. V tomto ohledu by měli udělat raději krok zpět k lepší srozumitelnosti a soustředit se například na důvody, kvůli kterým by si fanoušci měli skupinu zajít poslechnout naživo. Takto však moc pádných argumentů nezanechávají, jelikož deska zkrátka nenabízí dostatek hitových momentů, pro který by měl posluchač chuť po nahrávce znovu sáhnout nebo který by ho přiměl navštívit živý koncert.
Skrze samolibý exhibicionismus tedy cesta určitě nevede. Ano, vtírá se zde námitka, že skupina a její hudba je nadčasová a na svou dobu nepochopená. To jistě ano, ale i nadčasová skupina potřebuje silné skladby a ty se Animals As Leaders na "The Madness of Many" až na pár světlých momentů přinést nepovedlo.
Komentáře