Therapy? - Disquiet

Therapy? se prý při nahrávání nového alba rozhodli vrátit ke zvuku své nejslavnější desky "Troublegum". Už kvůli této informaci by měl čtenář zpozornět. Jakmile uvadající skupina (v tomto případě jen co se týče slávy, nikoliv kvality hudby) prohlašuje něco podobného, obvykle to smrdí laciným kopírováním, potřebou zalíbit se a vydrápat se za každou cenu zpět na vrchol. Therapy?, kteří po většinu své kariéry kryli záda slavnějším kolegům, si chtě nechtě vypěstovali status undergroundových hvězd. Proto je s podivem, že za těch jednadvacet let od vydání "Troublegum" si na to nezvykli. Hudební trh se ke všemu za dvě dekády významně proměnil a těžko bude mít zájem o tři vysloužilé rockery. Navíc historie moc příkladů, kdy se kapele podařilo po tak dlouhé době natočil stejně dobrý počin, jako byl ten nejslavnější v raném období, nezná. A ani Therapy? tento fakt nezmění.

Na jejich tvorbě byl vždy obdivuhodný zvuk, který jejich desky měly. Tak krásně syrový, drsný, zakouřený, špinavý a svým způsobem zatraceně přitažlivý. Jako něco, co by člověk mít rád neměl, ale přesto ho to zvláštním způsobem k sobě táhne. Hudba téhle party skoro padesátníků je přesně taková jako Irsko samotné. I při poslechu "Disquiet" se vybaví tamní divočina, pláně, ledový oceán, prudké vlny, zima, déšť, mlha. Přesně tohle "Neklid" v posluchači evokuje. A proto je máme rád, nikoliv díky tomu, že kdysi vydali MTV přehrávanou "Troublegum".

Hned úvodní skladba "Still Hurts" je plná napětí a neprvoplánové agrese. Přesně takto zněli Motörhead v nejslavnějším období. Možná i proto, že hlas Andyho Cairnse připomíná ten Lemmyho. Trochu chraplavý, vykřičený, přirozeně ostrý.

Při poslechu novinky je evidentní, že agresivní a syrový projev sedí formaci víc než čistě rockové písně, kterých na "Disquiet" naštěstí příliš není. V momentech, kdy Therapy? uberou na plynu a snaží se znít klidněji, zadumaněji, postrádají svou autentičnost a originalitu. Jasně, v padesáti letech nelze nas*aně řvát do mikrofonu stejně jako ve dvaceti, ale střednětempé songy ("Good News Is No News" či "Torment Sorrow Misery Strife") tentokrát prostě nejsou to pravé ořechové.

Kromě titulní skladby je však potřeba vyzdvihnout i dvě punkově laděné pecky "Fall Behind" a "Idiot Cousin", které představují typické Therapy? z devadesátých let s výbornými kytarovými riffy Andyho Cairnse a dominující McKeeganovo basou. Obě písně mají brutální rytmiku, šlapající jako švýcarské hodinky. Tak to má být.

"Disquiet" zkrátka dostála svému názvu a v posluchači skutečně vzbuzuje onen neklid. Podobnost s "Troublegum" evokuje snaha o melodičtější kusy, které jsou však ve výsledku spíš tím slabším, co na albu najdeme. Mnohem atraktivnější jsou Therapy? ve skladbách s říznějším zvukem. Možná to není jejich nejlepší počin, ale nahrát desku s pořadovým číslem čtrnáct, která má stále vysoké kvality, to je pro fanouška prostě čirá radost.