TV on the Radio - Nine Types of Light

Člověk chce napsat recenzi na skvělou novou desku jedné ze svých oblíbených kapel a najednou, chtě nechtě, píše tak trochu nekrolog. Stačí jedno ledabylé švihnutí kosou. Gerard Smith, baskytarista a klávesák TV on the Radio, podlehl rakovině plic 20. dubna, týden po vydání Nine Types of Light. Smith sice nebyl v kapele tolik vidět a skon některého ze zakládajících členů by byl na první pohled patrnější, ovšem při bližším ohledání kteréhokoliv z posledních tří alb zjistíme, že tenhle brooklynský kvintet je ďábelsky vyladěným pentagramem. Tedy... byl. TV on the Radio sice neohlásili konec činnosti, ovšem dost pravděpodobně je to změní. Možná je na vině rozbité zrcadlo z přebalu desky.

Je to jasné – snímek Nine Types of Light odklání pozornost posluchače od uší ke zraku. Nejedná se o vizuální podobu hudební nahrávky, nýbrž o „pouhý“ soundtrack k neobvyklému filmu. Ten přesně koresponduje s barvitou hudbou TV on the Radio, je gejzírem přístupnějších i méně přístupných nápadů. Jakýmsi režisérem je frontman Tunde Adebimpe, ovšem každý klip dostal ke zpracování jiný tým. Posluchači-divákovi se tak předkládá pestrá koláž různých filmových světů; od jakoby amatérského klipu k No Future, který evokuje pokleslou nablýskanost osmdesátkových televizních pořadů, přes estetizovanou kritiku vlivu technologií na lidské vztahy ve Will Do, až k brilantním animacím, doprovázejícím písně New Cannonball Blues a Second Song (ta je na desce zařazena na první místo, zatímco ve filmu, jak napovídá název, je druhá). Závažnější kusy uprostřed rámují rozvernější úvodní a závěrečné taškařice. Celou šarádu odstartuje karnevalová jízda Caffeinated Consciousness, konec patří skladbě You, při níž Adebimpe prochází ulicemi s kytarou a kombem, zevnějškem stylizovaný do jiného černošského muzikanta, jehož „zbožštělé“ jméno už se léta nesmí vyslovovat a k jehož starší tvorbě bývají TV on the Radio od minulé desky přirovnáváni. Záblesků zdravé sebeironie, jako když se někdo sleduje ve střepu zrcadla, v mozaice Nine Types of Light nalezneme povícero.

Kapele se podařilo dostát závazku, jenž deklarují v rozhovorech, že každá nová deska bude znít jinak než ty předchozí. Ohledně zvukové stránky a jejího vývoje je třeba ukázat na Davea Siteka, bílou ovci v černém stádě. Od začátku udává směr – od temného hlučného popu, taženého přebustrovanou basou a automatickým bubeníkem, až po krystalickou čistotu a košatá aranžmá posledních nahrávek. Loni složil (řekněme na chvalitebnou) absolutorium z práce se syntezátory na sólové desce Maximum Balloon, a tak je na Nine Types of Light užívá zručněji než dřív – barvy zvuků si míchá sám, žádné připravené presety v tubách. Dříve charakteristické, snově rozpité kytary abychom pohledali lupou, místo toho často přitakávají bujícím rytmům funky nebo se proplétají jen tak nahé, akusticky. A poprvé nenajdeme na desce TV on the Radio v kytarové cameo roli kámoše Nicka Zinnera z Yeah Yeah Yeahs.

Naopak z prvků, které přetrvaly a díky kterým víme, že posloucháme stejnou kapelu, jsou nejpodstatnější prolínající se vokály Tunde Adebimpeho a Kypa Maloneho, a taky texty, z nichž zírají intelekt i emoce. V refrénu přijde na řadu téměř vždy falzet – to platí už od hitu Staring at the Sun z prvního oficiálně vydaného EP Young Liars (2003). A pak tu máme netuctové basové linky Gerarda Smithe, které se vždy vydají trochu jinam, než by se čekalo. Dave Sitek je už od přelomového alba Return to Cookie Mountain (2006) používá jako těžítka svých rozvolněných produkcí, aby neuletěly. Budiž Smithově těžké base země lehká.

(Pro Full Moon #13 - zkráceno.)