Tři sestry - Lázničky

Óda na vývojovou strnulost v podobě úvodního songu V pekle nebo v ráji možná ani nebyla nutná. O tom, že Tři sestry nehodlají na formě svého veselého pub-rocku nic měnit, vědí všichni. Fanoušci to vyžadují, soudní publicisté se s tím smířili. „Nic novýho pod sluncem / my to takhle chcem“ je tím pádem trochu zbytečná informace, ale budiž, aspoň je jasno. Album Lázničky přináší tradiční dávku pivních hymen (Pilsner Urquell, Polární noc), rozpustilých historek ze života (Noční tramvaj, Něco se musí stát, Bordel) ale i svérázných vyjádření životního kréda, z nichž vás ovšem hlava bolet nebude. Nicméně právě ty okamžiky, kdy se do bujarého veselí a mnohdy nevybíravého humoru vloudí trocha té chlapácké melancholie, patří tradičně k nejlepším. To je případ písní Stroj, Léto, Zůstal jsem sám (cover skupinou The Pogues proslavené Dirty Old Town) a především Jako Sahula. Laciného sentimentu zcela prostá pocta o dva roky dříve zavražděnému spoluhráči a kamarádovi nemohla být trefnější.

Pokud jde o melodickou či textařskou invenci, na mnoha místech je přeci jen znát pochopitelná opotřebovanost. Z šestnácti popěvků se tentokrát nevyloupl žádný opravdu velký hit, přestože třeba zmíněné Léto se očividně pokouší jít ve stopách Aidy nebo Modlitby pro partu. Na druhou stranu případy, kdy Fanánek-textař už vyloženě „plete z hovna bič“ (Polární noc) jsou stále výjimkou. Většinou se zábava drží v očekávatelném sestrovském standardu včetně pubertálně košilaté trampírny Vandrák Joe a i nad okatým product placementem v písni Pilsner Urquell se dá shovívavě mávnout rukou. Sympaticky naopak působí sebeironický šleh v Kolečkových bruslích nebo nenásilně naťuknutá moravská melodika v Něco se musí stát. Tři sestry zkrátka zůstávají lehce ojetou ale spolehlivou mašinou, „co se málo sere / ale zato celkem dost a pravidelně žere“ a jestliže i po čtvrtstoletí fungování dokáže pobavit, aniž by zvýšená hladina alkoholu v krvi byla bezpodmínečně nutná, pak není důvod posílat ji do šrotu.