Veterán malijské hudby Boubacar Traoré zažil vrcholy i pády. V 60. letech patřil ve své vlasti k nejpopulárnějším hudebníkům, v dalších dvou dekádách se vinou změny režimu z povědomí svých posluchačů téměř úplně vytratil. Na pódia se vrátil až se vzedmutou vlnou zájmu o world music na konci 80. let, kdy ho spolu s hvězdami jako Ali Farka Touré, Salif Keita nebo Mory Kanté objevilo také globální publikum. Od té doby vydává v pravidelných intervalech nové desky a koncertuje po celém světě. Mbalimaou je jeho osmým studiovým zářezem a názorně demonstruje Traorého jedinečný kytarový styl, v němž se západoafrická prapodstata blues přirozeně mísí s prvky jeho americké obdoby.
Výrazně se zaoceánské vlivy ozývají v písni Hona s efektně střídanými tempy, ale protože hned v několika dalších skladbách zní foukací harmonika, bluesové asociace nás napadají i v momentech, kdy písně vycházejí především z domácích tradic. Boubacar Traoré nikdy neprošel stádiem popových aktualizací jako třeba Baaba Maal nebo Mory Kanté. Zůstává věrný akustickému zvuku a skromným aranžím, v nichž dominuje jeho mistrovská kytarová hra, do které otiskl mnohé ze stylu hráčů na koru. Tento pro západoafrickou hudbu emblematický nástroj na albu Mbalimaou rovněž několikrát zazní a nehraje na něj nikdo menší než další malijský virtuoz Ballaké Sissoko. Souhru obou strunných mistrů můžeme obdivovat ve skladbách Sagnon Moni, Sina Mousso Djougou a zejména v písni Saya... číst dále
Veterán malijské hudby Boubacar Traoré zažil vrcholy i pády. V 60. letech patřil ve své vlasti k nejpopulárnějším hudebníkům, v dalších dvou dekádách se vinou změny režimu z povědomí svých posluchačů téměř úplně vytratil. Na pódia se vrátil až se vzedmutou vlnou zájmu o world music na konci 80. let, kdy ho spolu s hvězdami jako Ali Farka Touré, Salif Keita nebo Mory Kanté objevilo také globální publikum. Od té doby vydává v pravidelných intervalech nové desky a koncertuje po celém světě. Mbalimaou je jeho osmým studiovým zářezem a názorně demonstruje Traorého jedinečný kytarový styl, v němž se západoafrická prapodstata blues přirozeně mísí s prvky jeho americké obdoby.
Výrazně se zaoceánské vlivy ozývají v písni Hona s efektně střídanými tempy, ale protože hned v několika dalších skladbách zní foukací harmonika, bluesové asociace nás napadají i v momentech, kdy písně vycházejí především z domácích tradic. Boubacar Traoré nikdy neprošel stádiem popových aktualizací jako třeba Baaba Maal nebo Mory Kanté. Zůstává věrný akustickému zvuku a skromným aranžím, v nichž dominuje jeho mistrovská kytarová hra, do které otiskl mnohé ze stylu hráčů na koru. Tento pro západoafrickou hudbu emblematický nástroj na albu Mbalimaou rovněž několikrát zazní a nehraje na něj nikdo menší než další malijský virtuoz Ballaké Sissoko. Souhru obou strunných mistrů můžeme obdivovat ve skladbách Sagnon Moni, Sina Mousso Djougou a zejména v písni Saya Temokoto, kde se k nim přidává ještě Soumalia Diabaté na jednostrunné housle sokou.
Nechybí ani další nástroj, z něhož mnoho afrických kytaristů odvozuje svůj způsob hry, a sice loutna ngoni, kromě poslední skladby pak hudebníky vždy doprovází nevtíravý tlukot perkusí. Ty tvoří spolu s Traorého kytarou instrumentální konstantu alba, další nástroje se přidávají pouze po jednom, maximálně po dvou, takže zvuk zůstává průzračný a čitelný a nechává dostatek prostoru pro jistý ale neokázalý zpěv hlavního aktéra.
Traoré ve svých písních spojuje africkou repetitivnost s výraznými melodickými linkami, takže i méně zkušený posluchač v nich může snadno najít zalíbení. Producenti Traorého desek nesporně zohledňují vkus západních posluchačů a není tomu jinak ani v případě alba Mbalimaou, na jehož realizaci dohlíželi osvědčený Christian Mousset a zmíněný Ballaké Sissoko. Nicméně jde o zásahy velice jemné a citlivé, týkající se vlastně jen pestrosti aranžmá či pořadí skladeb, takže je ani nemusíme nazývat ústupky. Písně Boubacara Traorého, zabývající se převážně milostnými tématy, jsou samy o sobě dostatečně univerzálně sdělné a žádné nadbytečné šlechtění nepotřebují.
Komentáře