Některým kapelám stačí roky šlapat vodu a na místě, jiné pohání potřeba se vyvíjet. Smuteční slavnost patří do kategorie druhé – od ostřejších sypaček ze svých počátků se posouvá k pomalejším, zádumčivým exemplářům epického suicidal black metalu a postblacku. A snad to souvisí taky s tím, že na letošní kazetě nacházíme kapelu v ustálenější poloze i co se týká personálních změn. Od klasických podob žánru sice neutíká daleko, ale zároveň provádí dobře mířený výpad kamsi bokem.
Na jednu stranu posilněná melodičnost činí stávající počin o čtyřech šestiminutovkách přístupnějším, na straně druhé tím sleduje úhybnou linii od zavedeného blackmetalového kánonu. Ne že by v tomto trendu posledních let byla Slavnost sama. Zahrada krkavců neservíruje klasický SDBM a stojí rozkročeně mezi sebevražedným bahnem devadesátek a současnými postmetalovými pěšinami, které sice opouští zaběhlé pořádky, ale pořád přebývají v ruinách smutku. A ať už zaujmeme jakýkoli postoj k otevírání postmileniálního neortodoxního blacku do dalších hudebních krajin, musíme albu nechat, že se drží stranou patosu a i přes netradiční prvky zůstává akurátním temným opusem, který respektuje kořeny.
Jednotlivé skladby si drží zapamatovatelné motivy a struktury, polnice řinčí a přitom pokaždé sledujeme dynamický vývoj, ve kterém se vrství další a další pasáže, vždy čerstvé jako ledový vítr. Samozvaní ministři scény sice nejprve suše... číst dále
Některým kapelám stačí roky šlapat vodu a na místě, jiné pohání potřeba se vyvíjet. Smuteční slavnost patří do kategorie druhé – od ostřejších sypaček ze svých počátků se posouvá k pomalejším, zádumčivým exemplářům epického suicidal black metalu a postblacku. A snad to souvisí taky s tím, že na letošní kazetě nacházíme kapelu v ustálenější poloze i co se týká personálních změn. Od klasických podob žánru sice neutíká daleko, ale zároveň provádí dobře mířený výpad kamsi bokem.
Na jednu stranu posilněná melodičnost činí stávající počin o čtyřech šestiminutovkách přístupnějším, na straně druhé tím sleduje úhybnou linii od zavedeného blackmetalového kánonu. Ne že by v tomto trendu posledních let byla Slavnost sama. Zahrada krkavců neservíruje klasický SDBM a stojí rozkročeně mezi sebevražedným bahnem devadesátek a současnými postmetalovými pěšinami, které sice opouští zaběhlé pořádky, ale pořád přebývají v ruinách smutku. A ať už zaujmeme jakýkoli postoj k otevírání postmileniálního neortodoxního blacku do dalších hudebních krajin, musíme albu nechat, že se drží stranou patosu a i přes netradiční prvky zůstává akurátním temným opusem, který respektuje kořeny.
Jednotlivé skladby si drží zapamatovatelné motivy a struktury, polnice řinčí a přitom pokaždé sledujeme dynamický vývoj, ve kterém se vrství další a další pasáže, vždy čerstvé jako ledový vítr. Samozvaní ministři scény sice nejprve suše konstatují, že chlapci v černém s bílými teniskami si kradou black metal a unáší ho kamsi vstříc k Wolves in the Throne Room, ale ve výsledku musí ocenit nový přístup a přesahy, které nijak neotupily původní dravost. Nahrávka vznikla v klubu FAMU a oproti dávné generaci black metalu má nebývale čistý zvuk. Je to opět odklon od tradiční lo-fi estetiky a neblahého šumu, ale ledovému chladu kapely svědčí.
Nihilismus textů a pocity bezvýchodnosti paradoxně vyznívají zadumaně, napůl smířeně, přesto s chutí bojovat a kopat kolem sebe. Ten tam je eskapismus dřívějšího blacku, tady se díváme do chřtánu nepříjemné realitě a jejímu soukolí, sžíravé všednosti i městskému odcizení. Není to už přímočarý krieg, ale nemožnost úniku z džungle krkavčí existence, kde zůstává možnost vyhranit se a vykročit proti všemu.
Recenze vyšla v časopise Full Moon #75-6.
Komentáře