Dälek - Endangered Philosophies

Taky jste viděli V518 vs Špičák? Bylo mi trapně. Pokud se stírají hranice mezi uměleckou personou a civilem, pokud mrdáte žánr postavený na textech, dokud z něj nezůstane slazená slupka, pokud se potřebujete nimrat v pičovinkách, nastane průser. Ultra-ultraprůser.

Celá kauza je tak trapná, až se stala virálem jen proto, že se vůbec udála. Neumím si představit obcházet každého, komu se kdy znelíbilo cokoliv, co dělám, a shora na něj plivat jedovatou ukřivděnost. Nikdo se mě neptal? Dobře tak. Pokud se z kultury s autenticitou a dostupností rovné té punkové vytratil zásadní element, asi je vše, jak má být. V hajzlu.

We, the echoes of Martin, of Malcolm, of Evers. of Hampton, of Seale. My people won't kneel

Tak jak to máme s hip hopem? Kolik karátů ega unesete kolem krku? Cítíte rytmus v duši? Vyprávět příběhy s víc než jedním hrdinou se dá i bez nadužívání ich-formy. Tak kde je, kurva, problém? Dälek se kdovíproč nadává do alternative/experimental/cojávím. Můžou za to beaty a produkce, za které se nestydí kdejaký metalista, nebo katalogová čísla labelů Ipecac a Hydra Head? Protože tohle je čistý a poctivý hip hop splňující jakákoliv nutná kritéria. Se vší špínou, nasraností, nahlížený zdola se vztyčenou hlavou. Loňský comeback Asphalt for Eden halí modrošedá mlha, deska, co se snáz zařadí k divným a temným. Endangered Philosophies těká. Will Brooks drží na prstu škrtícím tep doby zaťatou pěst a nehodlá sklapnout. My versus oni nebo já versus já? Stojím si za tím, že z blahobytu nikdy nic nevzniklo. Ani nemůže.

Recite the battlecries of Leroi Jones We agonize over the unknown I need a microphone

Dälek vypustili do světa desku, co postrádá ambice vyučovat žánr, byť by klidně mohla. Navzdory hodinové stopáži si dokáže získat i publikum odjinud. Setkal jsem se s extrémním tvrzením, že texty tady jdou stranou na úkor hudební složky (v A Collective Cancelled Thought nastoupí první a jediný verš až po pěti minutách instrumentální temnoty!). Doba je temná a žádá si revoltu. A kdo jiný by měl burcovat než podvratní pouliční poetové? Hip hop je možná drahý sport a vysoká hra, možná je zbastardizovaný pozlátkem, možná je vyfouklá kraslice. Možná ho jenom nechápu. Tahle deska je ale navzdory všem odlišujícím popiskům tak špinavá, až je žánrově nejčistší.

This here is straight gutter motherfucker

Recenze vyšla v časopise Full Moon #77.