Heiden - Na svůj příběh jsme sami

Kdybychom byli metalový časopis a psal se rok 1998, nemohli bychom o nové desce kdysi dávno blackové kapely Heiden napsat nic jiného, než že obludně vyměkla, ostudně přijala do svého zvuku klávesy, a že pokud jejich novou desku něco zachraňuje, pak leda skvělý bubeník. Píše se však rok 2015, Full Moon se vedle metalu kamarádí i s jinými žánry a navíc ví, že jen málo českých tvrdě kytarových kapel prošlo takovou proměnou jako tento brněnský spolek. Z výše napsaného tak platí jen to, že na albu Na svůj příběh jsme sami, které následuje žánrovým Andělem i cenami Břitva dekorované desky A kdybys už nebyla, vymyslím si tě a Dolores, dosud nejvíce vystupuje nenápadná, ale mimořádně platná práce bubeníka Einska.

Zatímco před lety Heiden představovali na české scéně ojedinělé postblackové zjevení, na minulém albu už jasně inklinovali k postrockovým atmosférám. A ve svém posunu pokračují i nyní – nová deska je totiž přivádí dosud nejblíže tvaru čistě rockových písniček, navíc se zřetelným retro nádechem. Heiden zase trochu sundali nohu z plynu a zároveň ještě přiživili melancholii, která jim byla blízká vlastně odjakživa. Samota může být v jejich podání vítaná i svazující a něco podobného platí též o zvuku, na němž si dávají velmi záležet. A tak zatímco některé skladby klidně dýchají a jsou s to vtáhnout do přitažlivě ponuré atmosféry, přeslechnout nelze ani občasné krkolomnosti. Tam, kde dříve spočívalo tajemství, nyní čas od času prosvitne nejistota.

Heiden už dlouhá léta promlouvají ke svým posluchačům naprosto otevřeně, intimita jejich hudby tvoří přímý kontrast metalovému velikášství. Možná právě proto stáli vždy na okraji, podobně jako třeba FDK nebo Flash the Readies. Nové album na tom sotva něco změní, porozumění mezi těmi, kteří podlehli už dříve, ale rozhodně prohlubuje. K podzimnímu rozjímání je tahle deska jako stvořená.