"Pamatuju si, jak sedíme na jaře někde v Rozdělově na betonovým plácku a bavíme se o tom, jestli je kojot taky pes, jestli je víc prohnaná liška nebo kojot, jestli je lepší pes nebo liška a jestli kojotí mytologie není moc vzdálená té české liščí." Tak začíná Zrní vyprávět příběh své aktuální desky "Následuj kojota, alba, které vychází dva roky po fantastickém "Soundtracku ke konci světa".
Kladenská kapela představuje na naší scéně velmi zajímavý úkaz. Ve svých textech - teď ještě více než v minulosti - přichází často s jakoby vyumělkovanými, neobvyklými spojeními a obraty, leckdy záměrně nedávajícími smysl. Posluchačům předává své často až nedvědovsky naivní (i když zcela jiným způsobem), idealistický pohled na lepší svět, zvlášť na albu, které se věnuje prolínání snů s realitou. Jenže to dělá přirozeně a vše dokresluje a podtrhuje takovou hudbou, že se rádi necháte vtáhnout do jejích vysněných světů. Podvědomě vnímáte, že se vám tam líbí a s chutí se necháte vykoupat třeba ve sluneční koupelně nebo odpojíte své racionální já.
"Soundtrack ke konci světa" jistě znamenal vysoko nasazenou laťku, muselo být velmi náročné na něj navázat. Tato deska splňovala všechno, co má výjimečná nahrávka mít, kapela v roce 2012 nahrála své životní album. A i s "Kojotem" se jí daří velmi dobře ho následovat. Je zde další posun směrem k většímu aranžérskému experimentu a hravosti, chybí však větší množství... číst dále
"Pamatuju si, jak sedíme na jaře někde v Rozdělově na betonovým plácku a bavíme se o tom, jestli je kojot taky pes, jestli je víc prohnaná liška nebo kojot, jestli je lepší pes nebo liška a jestli kojotí mytologie není moc vzdálená té české liščí." Tak začíná Zrní vyprávět příběh své aktuální desky "Následuj kojota, alba, které vychází dva roky po fantastickém "Soundtracku ke konci světa".
Kladenská kapela představuje na naší scéně velmi zajímavý úkaz. Ve svých textech - teď ještě více než v minulosti - přichází často s jakoby vyumělkovanými, neobvyklými spojeními a obraty, leckdy záměrně nedávajícími smysl. Posluchačům předává své často až nedvědovsky naivní (i když zcela jiným způsobem), idealistický pohled na lepší svět, zvlášť na albu, které se věnuje prolínání snů s realitou. Jenže to dělá přirozeně a vše dokresluje a podtrhuje takovou hudbou, že se rádi necháte vtáhnout do jejích vysněných světů. Podvědomě vnímáte, že se vám tam líbí a s chutí se necháte vykoupat třeba ve sluneční koupelně nebo odpojíte své racionální já.
"Soundtrack ke konci světa" jistě znamenal vysoko nasazenou laťku, muselo být velmi náročné na něj navázat. Tato deska splňovala všechno, co má výjimečná nahrávka mít, kapela v roce 2012 nahrála své životní album. A i s "Kojotem" se jí daří velmi dobře ho následovat. Je zde další posun směrem k většímu aranžérskému experimentu a hravosti, chybí však větší množství opravdu velkých hitů na první poslech (prostě tu není žádná nová "Rychta", "Dva" nebo "Hýkal"), s výjimkou vskutku výjimečného "Lazara".
"Následuj kojota" se snaží přinést recept na jiný, plnohodnotnější život. Oslavuje přirozenost, odpoutává se od stále více tápající a na scestí se řítící společnosti. A to s poetikou pro kapelu tak typickou. Právě Zrní může svým harmonickým, všeobjímajícím a smířlivým způsobem zpívat slova jako "kéž skutky zlý / bol a bol a hádky každej den / kéž ty dlouhý řady prasáren / chvíle jako tahle vyvážej". Bez zloby, bez závisti, v kontrastu k síle toho silného slova.
Jen na tom by ale deska nefungovala. Významným a nepřeslechnutelným článkem je na ní opět Ondřej Ježek, který právě na minulém albu spolunašel ten zvuk, co dělá Zrní Zrním. I tady pokračuje s hravými experimenty, ale tak stavěnými, že zároveň zachovává jednotnou vyváženou náladu celého alba. Ten jiný, čistý svět na pomezí snů a reality.
Kapela vedle toho nabízí posluchačům i možnost nahlédnout do své kuchyně. Na webu, podobně jako u předchozích nahrávek, můžete rozklíčovat jednotlivé texty a seznámit se i s tím, jak písně vznikaly. Zjistíte tak třeba, že inspirací k singlu "Království" byl stejnojmenný film, text pro "Nezoufej icoukej" zas inspiroval film "Lovec Jelenů" nebo že v předehře "Já jsem tvůj pes" je pozpátku čínská pochodová píseň z komunistických oslav na Náměstí Nebeského klidu.
Zrní za dobu své existence dospělo do osobité, jasně čitelné polohy. Ať už se to týká jejich slovanského indie folk rocku nebo svérázného nezpěváckého zpěvu Jana Ungera. To vše zapadá do výsledného obrazu kapely s výrazným ksichtem. Na "Následuj kojota" potvrdila, že úspěch "Soundtracku" nebyla náhoda. A pokud se vám předchozí alba líbila, nemůžete být ani teď zklamaní.
Komentáře