Cage The Elephant hrají vlastně takový podivný mix rocku, noise, punku a indie. Všeho je tam stejnou měrou, od každého trochu a nic nebezpečně nevyčnívá. Posun oproti minulým dvěma deskám tu však je zcela patrný. Lze v krátkosti říct, že se tento pětičlenný band docela zklidnil a zaměřil se na jednoduchost, melodičnost bez větších zvukových a herních nuancí. Zkrátka svou hudební tvorbu učesali a rozhodli se více táhnout na branku. "Melophobia" je deska zajímavá a povedená, a hlavně z ní hmatatelně sálá energie. Především ta pozitivní.
Pod nehezkým, podivným obalem se skutečně nachází uklidňující hudební dílo, které svými deseti skladbami vlastní deset výborných a kvalitních rockových melodií. Opravdu. Každá píseň je skvěle napsaná a svým způsobem hit. Až do konce posluchač nenarazí na jedinou vatu, která by fungovala jako zbytečná výplň stopáže. Větší písničkovost albu rozhodně prospěla a výraznější prvky noise, které se vyskytovaly na předchozích řadovkách, tu nechybí.
Při poslechu "Spiderhead" nebo "Take It Or Leave It" jsou slyšet hudební vzory, mezi které zcela jistě patří Pixies, The White Stripes a The Libertines. Ta punková neurvalost jako by skrytě číhala pod indie rockovou čepicí, což je kombinace, díky níž mají skladby neskutečný švih. Nedivil bych se, kdyby je někdy Jack White oslovil jakožto předkapelu pro nějaký svůj projekt. Sice nejsou zvukově až tolik garážoví jako spousta jiných uskupení, která se mistrem... číst dále
Cage The Elephant hrají vlastně takový podivný mix rocku, noise, punku a indie. Všeho je tam stejnou měrou, od každého trochu a nic nebezpečně nevyčnívá. Posun oproti minulým dvěma deskám tu však je zcela patrný. Lze v krátkosti říct, že se tento pětičlenný band docela zklidnil a zaměřil se na jednoduchost, melodičnost bez větších zvukových a herních nuancí. Zkrátka svou hudební tvorbu učesali a rozhodli se více táhnout na branku. "Melophobia" je deska zajímavá a povedená, a hlavně z ní hmatatelně sálá energie. Především ta pozitivní.
Pod nehezkým, podivným obalem se skutečně nachází uklidňující hudební dílo, které svými deseti skladbami vlastní deset výborných a kvalitních rockových melodií. Opravdu. Každá píseň je skvěle napsaná a svým způsobem hit. Až do konce posluchač nenarazí na jedinou vatu, která by fungovala jako zbytečná výplň stopáže. Větší písničkovost albu rozhodně prospěla a výraznější prvky noise, které se vyskytovaly na předchozích řadovkách, tu nechybí.
Při poslechu "Spiderhead" nebo "Take It Or Leave It" jsou slyšet hudební vzory, mezi které zcela jistě patří Pixies, The White Stripes a The Libertines. Ta punková neurvalost jako by skrytě číhala pod indie rockovou čepicí, což je kombinace, díky níž mají skladby neskutečný švih. Nedivil bych se, kdyby je někdy Jack White oslovil jakožto předkapelu pro nějaký svůj projekt. Sice nejsou zvukově až tolik garážoví jako spousta jiných uskupení, která se mistrem Whitem nechala inspirovat, ale přetáhli k sobě z tohoto subžánru energii a specifickou vášeň.
Největší peckou nahrávky je pak "Come A Little Closer", kterou si budete broukat ještě několik dní po posledním poslechu. Svou chytlavostí skoro až připomíná britské Kasabian či The Black Keys. Skladba sice začíná v klidném tempu, téměř až v melancholickém duchu, pak se ale rozjede a v refrénu už vás posadí na zadek. Krásná indie záležitost.
Trestuhodné by bylo nezmínit i závěr alba. Na úplném konci této strhující nahrávky čeká baladická a půvabná "Cigarette Daydreams", která je skvělou tečkou za touto překvapivě vyrovnanou a silnou deskou amerických Cage The Elephant. Deskou, která svou krátkou stopáží čítající něco málo přes půlhodinku dokáže zanechat mnoho pocitů, mnoho veskrze pozitivních názorů a hlavně mnoho radosti. "Melophobia" je určitě jedním z nejpřekvapivějších počinů letošního podzimu a vaši pozornost si zaslouží.
Komentáře