Alan Vega - Sniper

Osmnáctý nesebevražedný zářez. Elektronika, která vaše tváře nerozesměje a nohy rozverně neroztančí, ale nekompromisně chytí, pevně a přitom smyslně sevře a pomalu a jistě táhne pod zem do pekelného víru. Necháte se, protože je to vám už důvěrně známá síla a máte jistotu, že budete ve společnosti starých známých. Jen pár náhodných kolemjdoucích se snaží po chvilce vyrvat z hypnotizujícího vlivu vykřikujícího šamana s čelenkou v havraních vlasech. Necítí se v tom evidentně nebezpečném neznámu dobře. Tuhne jim krev a ten muž v černých brýlích se chová víc než podivně. Kocháte se. Už víte - je třeba nechat se unášet. Vést směrem, který načrtl a pevně tvaruje do obskurních tvarů už více jak čtyřicet let. Temný rytíř ze Soho. Duše mizejícího New Yorku. Malíř, sochař, fenomén. Alan Vega. Znáte to. Kdysi jste zaslechli album a vrylo se vám do paměti, do života. Kdysi na začátku. Máte ten zvuk, ten sound, ten pocit pevně zakotveny hluboko v sobě. Jste tím prožráni jako pomalu se šířící nákazou. Postupně potkáváte, poznáváte a vstřebáváte kvanta hudby. Jen občas se objeví něco, co probouzí důvěrně známý pocit, vyvolání další metastáze. Lapeni jste v mžiku. Naskočíte na vlnu a jedete. Mimo čas, mimo prostor, mimo trendy a poptávku.

Tohle umí staří bluesmani. Zdánlivě roky stejné melodie a rytmy. Jedna a tatáž píseň a přitom široké spektrum nálad, příběhů, osudů. Na řadu let se můžou vytratit ze středu dění. Občas je pozve někdo na svoji desku, občas se zúčastní nějakého spřáteleného projektu. Po x letech pak vydají album. A navazují tam, kde kdysi skončili. Žádný větší výkyv se nekoná. Jedete stále na stejné vlně. Jen generace spoluhráčů a posluchačů se mění. Král zůstává. A může mít i pěkných pár křížků na hřbetě.

Alan Vega má k těmto bluesmanům zatraceně blízko. Jestliže jste si zamilovali Suicide a jejich elektronický minimalistický explosivní sound, nebudete překvapeni ani zklamáni. Naskočíte během pár vteřin první regulérní skladby Bang Bang (Intro je intro). Síly spojil pro tentokrát s jedním ze základových patek francouzského undergroundu osmdesátých let - Marcem Hurtadem z experimentálně laděných Étant Donnés. Ostatně v minulosti již kryl záda Michaelu Girovi, či Lydii Lunch, s níž se setkal i zde.

Zvukové stěny bublají (Criss Cross, It) i šlehají (Sacrifice, War) a Vega do nich deklamuje svým charakteristickým způsobem - chvilku štěká, chvilku vrčí, většinou takřka nezúčastněně předhazuje nelítostné vize. Rytmus nepolevuje, zvuky se zahušťují a opět řídnou, motají, prolínají, vytrácí. Klidně mne zatraťte, nemůžu si pomoci, ale Vegovo frázování je občas až neskutečně podobné Morrisonovým osudovým výlevům. Výkřiky zase pro změnu vyvolávají ducha Howlin’ Wolfa. Celé je to nekompromisní, sebejistě valící se skrze vás kamsi do volného prostoru. Šamanské, industriální a plnokrevné. Žádný pokus, náhražka. Pevně dotažené kontury na základě precizních náčrtů a dlouhodobé myšlenky. Natruc ubíhajícím létům. Tohle je skutečné velkoměstské blues (Crazy Driver, Let the Blood Drip). Perlou je závěrečná černočerná Prison Sacrifice se zmiňovanou kněžkou punk’n’rollu Lydií Lunch. Nejtišší a nejtemnější záležitost alba.

Procitáte. Staženi v podzemí, rozhlížíte se po světle. Pak náhle cítíte, jak žhne vaše hruď. Jasná zář se dere skrze žebroví tělesné schránky a podle citu i víry se hrabete na povrch. Ruka se vynoří, zapře, vytáhne. První nádech. Opět venku. Nezbývá než se těšit. Až vás zase Mr. Vega dalším albem stáhne zpátky do hlubin a stvoří světlo zapálením vašich srdcí.