Není to tak dávno, co se na jeho hrudi skvěla ochranná známka nadprodukce. Sekal alba se samurajskou rázností a elegancí. Žádná béčkařina a střelba naslepo - na to má ten kluk vše řádně srovnáno v hlavě, zdravou dávku arogance, sebevražedně otevřený přístup, smysl pro hledání a melodie i texty, s nimiž se vrývá do řad osudových songwriterů. Média se vždy shodovala na kvalitě alb, vtipkovalo se nad nepatřičností záměny s krajanem a jmenovcem Bryanem, sem tam padl náznak o chůzi ve šlépějích dalšího krajana Neila Younga. A pak najednou byl víceméně klid. Něco z archivů a novinky po troškách. Teď je tu konečně další dlouhohrající album. Sólové, bez Kardinálů a masivnosti rozostřených kytar.
Už od úvodu v podobě akustické Dirty Rain máte jasno. Písně jako babí léto (jasně, že to barevné období klouzajících tenisek a cyklistů po vrstvě spadaného listí na silnici). Na oko slunečné a lehké, lákající ven s odhozeným kabátem i vestou. Jenže při vstupu do děje ucítíte noční mrazíky a pod kůži se zarývající podzimní vítr a laškovné burčákové motání hlavy - žádný orgasmický sebevražedný několikaletý destilát, žádný mráz zahryzávající se jak motorová pila do jilmů na sibiři, žádné vše (i dech) beroucí tornádo. Jen žlutorudé impresionistické antidepresivum s drobnou černohořkou příchutí. Vaše oči byly plné hrůzy a benzínových slz...
Zkrátka, kouzlo slunečného dne, bezvětří a všudypřítomného klidu vyhrává. Snad i... číst dále
Není to tak dávno, co se na jeho hrudi skvěla ochranná známka nadprodukce. Sekal alba se samurajskou rázností a elegancí. Žádná béčkařina a střelba naslepo - na to má ten kluk vše řádně srovnáno v hlavě, zdravou dávku arogance, sebevražedně otevřený přístup, smysl pro hledání a melodie i texty, s nimiž se vrývá do řad osudových songwriterů. Média se vždy shodovala na kvalitě alb, vtipkovalo se nad nepatřičností záměny s krajanem a jmenovcem Bryanem, sem tam padl náznak o chůzi ve šlépějích dalšího krajana Neila Younga. A pak najednou byl víceméně klid. Něco z archivů a novinky po troškách. Teď je tu konečně další dlouhohrající album. Sólové, bez Kardinálů a masivnosti rozostřených kytar.
Už od úvodu v podobě akustické Dirty Rain máte jasno. Písně jako babí léto (jasně, že to barevné období klouzajících tenisek a cyklistů po vrstvě spadaného listí na silnici). Na oko slunečné a lehké, lákající ven s odhozeným kabátem i vestou. Jenže při vstupu do děje ucítíte noční mrazíky a pod kůži se zarývající podzimní vítr a laškovné burčákové motání hlavy - žádný orgasmický sebevražedný několikaletý destilát, žádný mráz zahryzávající se jak motorová pila do jilmů na sibiři, žádné vše (i dech) beroucí tornádo. Jen žlutorudé impresionistické antidepresivum s drobnou černohořkou příchutí. Vaše oči byly plné hrůzy a benzínových slz...
Zkrátka, kouzlo slunečného dne, bezvětří a všudypřítomného klidu vyhrává. Snad i díky produkci, která Ryanův občas zžíravě nabroušený a jindy drobet zaklínačsky v neidentifikovatelný kouř pocitů a myšlenek zahalený folk s příchutí country i rocku tentokrát posouvá hodně do VELKÉHO hudebního světa. Producent Glyn Johnes měl prsty v hlubokých zářezech mnohých albových milníků (za všechny Who´s Next - od toho poskakujícího týpka s extra namáhaným ramením kloubem, co mu za zády prorážel bicí měsíček Keith) a spolupracoval s kdekým (The Clash, Bob Dylan, The Rolling Stones a asi tři milióny dalších). Mistr, který ví, kde a čím otočit a jak co porovnat. Až jsem měl při prvním poslechu strach, že se nám to celé nějak příliš usadilo (nebo usladilo). Žádné zahřmění, žádná osudová záležitost srovnatelná s The Sadness z dvacetdevítky. Ale chmury zažehnány, přeslazené cukrkandlíky a chemicky chutnající náhražky se nakonec nekonají.
Jedenáctka písní se stopáží kolem 4 minut, s Ryanovou všudypřítomnou a sound udávající akustickou kytarou, občasné dokreslení elektrikou, se sborovou výpomocí Norah Jones, či Ryanovy novomanželky Mandy Moore a především s dokonale stylotvornými klávesami čaroděje a srdcerváče z Pettyho smečky Benmonta Tenche dávají celé desce nekolísající puls. Rytmiky si takřka nevšimnete, nechybí, ale je to vážně jen kolorit nekonečného obzoru. Občas ťukající a šumící (Rocks), občas tepající (Dirty Rain). Vše podřízeno službě písni. Songwriting na prvním místě. Oslava kristalické krásy obyčejné písně.
Jasně, Ryan Adams vždycky mířil víc než mezi své vrstevníky do přihrádek s alby zmiňovaných kmotříčků Younga či Pettyho. A světe div se, tahle deska vážně přirozeně sedne do řady s položkami Silver and Gold nebo Wildflower (někdy jsou to stopy a indície tak znatelné, že to nelze přeslechnout - schválně, kdo se vám vybaví při melodii a vokálech u Save Me?). Ryan rozebírá bolesti smutky, ale ze všeho cítíte přítomnost nově nalezeného pocitu z manželství a budování domova (Come Home). S kladivem v ruce, vybudoval svůj domov. Dům opevněný láskou před větrem, chladem a tmou... A do toho slidekytara. Mňau. Mňam.
Když budete hledat nějaký ten vrchol, určitě narazíte na nenápadnou Do I Wait. Z křehkého začátku hodně dřevního zvuku kytary (žádné zvonivé cinkání) se vyloupne gradující výlev o strachu ze ztráty či opětovném nenalezení. Bicí jsou znatelnější a ve třetí třetině dominantní, na chvilku se rozvrčí i elektrická kytara a zpěv přejde v takovou tu mezifázi před výkřikem. Musíme se rozloučit? Mám na Tebe čekat? V pohodě. Sentiment nekape nechutným čůrkem. Tohle je uvěřitelné, přirozené. Palec vzhůru.
Další špičkou je Save me s naprosto skvostně vystavěnou melodickou linkou refrénu a vokály v pravý okamžik, klávesami Benmonta Tenche vyšperkovaná Kidness či dusající vyřvávačka Ashes & Fires s klavírem a drobným sólem ohumbuckerované lubovky.
Není to Adamsovo nejlepší album, jeho všudypřítomná frackovitost vzala za své a ubylo špíny a sexu. Jsou prostě věci, které ovlivní každého chtě-něchtě. Svazek s osudovou kráskou sem určitě patří. Další podoba folkového vyděděnce. Lucky Now.
Tak až budete někdy sedět v podzimním chladném slunci uprostřed pohody, barevnýho listí, líbajících se dvojic a řehtajících se dětí, klidně si tuhle desku pusťte. Sedne tam.
Komentáře