múm - Loksins erum við engin

Islandská hudba je vděčná a to hned z několika hledisek. Její exotika je tak nějak něžná, rovná se globálně přijatelná a akceptovatelná. Islandština je tak zvláštní, že se dá vděčně „citovat“ nebo bonmotovat, většina ostatních národů ji neumí ani foneticky přečíst. Navíc Múm pracují s tím, čemu říkám folktronická lidovka, jakýsi roztomile podivňoučký elektronický mišmášek plný od sebe navzájem neodlišitelných drnkadel a lo-fi/glitchových samplů. Celé to zní, jako kdyby severský trpaslík stavěl uprostřed zamrzlé krajiny tkalcovský stav, aby utkal louku zrající ve tři odpoledne (se sněhovou bouří v zádech) a květinky mu k tomu hrají, zvířátka odpovídají. Technicistní příroda s láskou, na hraně kýče jsme neustále.

Islandská verze (rozuměj s islandskými texty) alba Finally We Are No One, vydaného ve stejném roce na Fat Cat Records disponuje dokonce i stejným obalem, jde o limitovanou edici téhož. Ale jak jsme na začátku mluvili o těch „národnostních atributech exotické hudby“, jazyk je jazyk a pro vyznavače regionální antropologie a world music to může být značné plus. Uchvacující je personifikovaný mix ostrovní hudby, postrockové limonády, folktronických babylonků, dreampopového chvění a ambientu, vedených lo-fi/glitchovou estetikou, pářením. Na jednu stranu se dostanete k přesvědčivé, jednolité atmosféře osobité krajinomalby značně romantizujících odstínů, na té druhé míříte až k architektonice landscape painting a environmental sound. Jde o soustavu vodních pump a dřevěných mlýnků, hlavolamů, medicínských modelů, plazmové koule, světelného obtisku a stavitelných kyvadel, říčních jezů. Veselá matematika.