Mít na dozrání více času, mohlo pravděpodobně druhé album The Jam znít lépe. Nepříliš pečlivá produkce a ne úplně stoprocentní materiál nahrávku poznamenaly, a těžko říct, zda byl víc na vině časový tlak, koncertní kolotoč nebo napětí, které do kapely přinesla čerstvá (a tedy asi dost intenzivní) známost Paula Wellera. Album This Is the Modern World debut nepřekonalo, škobrtnutí ale není zdaleka tak fatální, jak by se z dobových reakcí mohlo zdát. The Jam především jasně ukázali, že nemají v úmyslu ustrnout. Nenabídli světu méně dotaženou verzi In the City, ale dílko reflektující vývoj. Což je cennější, než skutečnost, že k tomuto nahlédnutí pod pokličku došlo zřejmě dřív, než bylo všechno jaksepatří vyladěno.
Punková zaťatost, definující většinu předchozí desky, povoluje stisk a naopak o poznání silněji se v organismu uplatňuje mod-gen, tedy především odkaz The Who. To má za následek méně bojovnosti, více zpěvnosti, volnějších temp a zamyšlenějších nálad. The Jam jsou i nadále sakra ostrá trojka, ale právě písně, v nichž přetrvává punková zběsilost, trochu ohrožuje dojem recyklace. The Modern World, London Traffic, In the Street Today nebo Here Comes the Weekend jsou dobré kousky, ale jejich předobrazy z In the City je snadno zastíní. Wellerova kytara v nich opakuje stejné fígle a začíná být zvukově monotónní.
Naproti tomu tam, kde cítíme vliv sixties a první generace mods, si kapela úspěšněji buduje svůj originální... číst dále
Mít na dozrání více času, mohlo pravděpodobně druhé album The Jam znít lépe. Nepříliš pečlivá produkce a ne úplně stoprocentní materiál nahrávku poznamenaly, a těžko říct, zda byl víc na vině časový tlak, koncertní kolotoč nebo napětí, které do kapely přinesla čerstvá (a tedy asi dost intenzivní) známost Paula Wellera. Album This Is the Modern World debut nepřekonalo, škobrtnutí ale není zdaleka tak fatální, jak by se z dobových reakcí mohlo zdát. The Jam především jasně ukázali, že nemají v úmyslu ustrnout. Nenabídli světu méně dotaženou verzi In the City, ale dílko reflektující vývoj. Což je cennější, než skutečnost, že k tomuto nahlédnutí pod pokličku došlo zřejmě dřív, než bylo všechno jaksepatří vyladěno.
Punková zaťatost, definující většinu předchozí desky, povoluje stisk a naopak o poznání silněji se v organismu uplatňuje mod-gen, tedy především odkaz The Who. To má za následek méně bojovnosti, více zpěvnosti, volnějších temp a zamyšlenějších nálad. The Jam jsou i nadále sakra ostrá trojka, ale právě písně, v nichž přetrvává punková zběsilost, trochu ohrožuje dojem recyklace. The Modern World, London Traffic, In the Street Today nebo Here Comes the Weekend jsou dobré kousky, ale jejich předobrazy z In the City je snadno zastíní. Wellerova kytara v nich opakuje stejné fígle a začíná být zvukově monotónní.
Naproti tomu tam, kde cítíme vliv sixties a první generace mods, si kapela úspěšněji buduje svůj originální rukopis. Výtečná je píseň Standards, překvapivě členitá zase The Combine. Posun od načepýřeného punku k typicky britské rockové písničkařině je ale nejzřetelnější v rozvážnějších skladbách jako jsou Life from a Window, skvělá I Need You (For Someone) nebo Tonight at Noon. Tady je cesta k rozšíření výrazových možností a k plnému rozvinutí Wellerova skladatelského talentu. A ten mohou určitě obohatit i vhodně zvolené covery, jakým parádní verze rhythm'n'bluesové klasiky In the Midnight Hour, zařazená na konec desky, bezesporu je.
This Is the Modern World sice nemá přirozený a ladný švih debutu, občas působí trochu „upracovaně“ (Foxtonova Don't Tell Them You're Sane), ale pořád se vší rozhodností potvrzuje, že je dílem mimořádně nadané trojice muzikantů. I přes evidentní snahu o promyšlenější a zároveň uvolněnější kompozice sálá z kapely ohromná energie. Trnitá je cesta k dokonalosti a i když se na ní tentokrát The Jam trochu poškrábali, postupují neochvějně dál. Každá zkušenost se počítá. A nakonec, i tady je u většiny písniček velmi snadné vypěstovat si závislost.
Komentáře