Představte si, že si jdete nakoupit do svého oblíbeného record storu a doma zjistíte, že vedle titulů, které jste si z regálů vytahali, jste si v tašce přinesli také desku bez obalu, názvu i tracklistu, jen s modrým razítkem "No Name". Zvědavě ji položíte na gramofon a zjistíte, že posloucháte šestou sólovku Jacka Whitea. Přesně to se před pár týdny stalo návštěvníkům obchodů Third Man Records, tedy firmy, které White šéfuje, v Nashvillu, Detroitu a Londýně.
O zbytek už se postarala šuškanda na internetu a taky instagramovaný post od samotného muzikanta nabádající k ripování nahrávky a jejímu dalšímu šíření. Vše dokonal interpretův oficiální účet na Redditu, kde se objevil link na stažení alba ve studiové kvalitě. Až na těch pár šťastlivců, kteří vlastní fyzickou kopii (v době psaní tohoto textu se na eBay prodávaly v přepočtu za zhruba šestnáct tisíc korun), jsou soubory na YouTube či na GoogleDrive jediným způsobem, jak si toto dílo pustit. Tedy - žádné streamovací služby.
Máme tu tedy dávnou kauzu Napster, verze rok 2024, jen v tak trochu obráceném gardu. Jack White ukazuje vztyčený prostředníček streamovacím službám a naopak nabádá ke stahování obsahu. De facto se sám připravuje o zisk: jde o symboliku toho, že podstatný je umělecký výkon a nikoliv byznys (respektive byznys, nad kterým umělci schází kontrola a zisk mu přináší pouze minimální).
Jenže nabízí se pak otázka, zda příběh samotný nezastíní hudbu, nebo zda,... číst dále
Představte si, že si jdete nakoupit do svého oblíbeného record storu a doma zjistíte, že vedle titulů, které jste si z regálů vytahali, jste si v tašce přinesli také desku bez obalu, názvu i tracklistu, jen s modrým razítkem "No Name". Zvědavě ji položíte na gramofon a zjistíte, že posloucháte šestou sólovku Jacka Whitea. Přesně to se před pár týdny stalo návštěvníkům obchodů Third Man Records, tedy firmy, které White šéfuje, v Nashvillu, Detroitu a Londýně.
O zbytek už se postarala šuškanda na internetu a taky instagramovaný post od samotného muzikanta nabádající k ripování nahrávky a jejímu dalšímu šíření. Vše dokonal interpretův oficiální účet na Redditu, kde se objevil link na stažení alba ve studiové kvalitě. Až na těch pár šťastlivců, kteří vlastní fyzickou kopii (v době psaní tohoto textu se na eBay prodávaly v přepočtu za zhruba šestnáct tisíc korun), jsou soubory na YouTube či na GoogleDrive jediným způsobem, jak si toto dílo pustit. Tedy - žádné streamovací služby.
Máme tu tedy dávnou kauzu Napster, verze rok 2024, jen v tak trochu obráceném gardu. Jack White ukazuje vztyčený prostředníček streamovacím službám a naopak nabádá ke stahování obsahu. De facto se sám připravuje o zisk: jde o symboliku toho, že podstatný je umělecký výkon a nikoliv byznys (respektive byznys, nad kterým umělci schází kontrola a zisk mu přináší pouze minimální).
Jenže nabízí se pak otázka, zda příběh samotný nezastíní hudbu, nebo zda, nedejbože, dokonce nemá nějaké vědomé nekvality milostivě překrýt. Nikoliv, naštěstí. Pokud by "No Name" dostalo jméno, tracklist a vylétlo by do světa opřené o klasickou marketingovou kampaň, stále by šlo o skvělou desku. Příběh budiž jen příslovečnou třešničkou na dortu.
Dva roky od roztěkané albové dvojice "Fear of the Dawn" a "Entering Heaven Alive" už Jack White na novince neplatí za geniálního šílence, který svoje nahrávky rozbíjí na střepy a ty pak zase lepí do chaotických celků, v nichž se může stát cokoliv. "No Name" jej navrací tam, kde začínal: ozvěny The White Stripes totiž nelze přeslechnout.
Návrat k dřevnímu, syrovému zvuku ale v případě tohoto umělce neznamená, že by se opakoval. Pokud jsme v předchozích recenzích na musicserveru, přinejmenším od jeho třetí sólovky "Boarding House Reach", Whitea pravidelně charakterizovali coby velké dítě, které si libuje v objevování nových hraček, tentokrát se něco změnilo. Muzikant nové hračky nehledá - ze zaprášených krabic totiž vytahuje ty staré a hledá způsoby, jak si s nimi hrát jinak.
Tak krystalicky bluesový začátek, jaký přináší otevírací "Old Scratch Blues" (v textu se přidržíme názvů skladeb, jak je uvádí Wikipedia, poznámka autora), už jsme na zpěvákových albech neslyšeli dost dlouho. Na něj naváže další vrstva notně nafuzzových kytar a typický, jedním rázem křehký i maniakálně divoký, vokál. Kytary, kytary, kytary - hutné, zašpiněné, syrové a pečlivě navrstvené. To je, oč tu běží. Jen občas muziku zahustí přihrávka hammondek. Má to na sobě razítko garážové autenticity, přitom jasně cítíte, že nejde o žádný rychlokvašený produkt, ale promyšlenou kolekci, která nevznikla v náhlém popudu za odpoledne.
Hudebník ani na svém šestém albu nepřišel o nevyzpytatelnost. Nečekané zlomy a bezešvé přechody z klidných pasáží do jurodivých refrénů, odkazující právě směrem k The White Stripes, se tu vyskytují v četné míře. Překvapí ale, když hlučný refrén naváže na post-punkové sloky - jen si poslechněte "That's How I'm Feeling". V "Archbishop Harold Holmes" se pan White dokonce mění v maniakálního rappera, ale stále se opírá o výborný riff a kytarové vyhrávky, které se tetelí jako horký vzduch nad pouští.
"I'm Bombing Out" vtahuje do hry punkovou nevycválanost naboostovanou hendrixovskou psychedelií. Jízda pokračuje i na druhé straně vinylu. Punkem natlakovaná "Missionary", mírně švihlé něco-jako-country s tourettovskými výstřiky energie "Terminal Archenemy Endling", kde štěkají a vyjí psi, či do mocně naechovaných kytar zahalená "Morning To Midnight" - na "No Name" se toho děje vážně hodně.
Přesto album nepůsobí až tak nevyzpytatelně a rozverně jako předchozí do modra laděné duo. Bezejmenná kolekce nabízí v zásadě soudržný posluchačský zážitek. Ne snad že by se Jack White uklidnil. Jen ty zvraty mnohem přirozeně vyplývají z podstaty hudby a nestávají se pracovní metodou.
Na své šesté sólovce se umělec zase vrací ke stylu, který v minulé více než dekádě postupně varioval, napouštěl novými vlivy a významy a částečně také opouštěl. Teď se zase jednou prezentuje jako guitar hero své generace. Vydává se zpátky do pomyslné garáže, ale zároveň jasně pracuje s nabytou zkušeností.
Výsledek, podpořený způsobem svého vydání, rozhodně hledí vpřed. Navíc hned v několika rovinách vtahuje posluchače, kteří jsou v posledních letech až příliš ve vleku streamovacích algoritmů a snadné dostupnosti všeho, zpátky do hry. A tohle výrazné gesto dostalo oporu v kvalitní muzice. Také proto se Jack White s "No Name" postaral o jedno z nejpříjemnějších překvapení roku 2024.
Aktualizace: Jack White nakonec svůj záměr nedotáhl zcela do konce. Album "No Name" se v pátek 2. srpna objevilo i na streamovacích platformách. Rovněž vyšlo i na regulérním vinylu, jakkoliv je jeho distribuce omezena na nezávislé obchody s hudbou.
10.08.2024 - 20:44 | jaryn
1) Jackovy barré akordy, jak je znám už z dob jeho manželství; 2) živelnost (White Stripes) je už dávno ta tam.