Richard Müller - Monogamný vzťah

Čas od času se některému našemu interpretovi poštěstí natáčet v zahraničí, nejlépe v Anglii nebo za velkou louží, a navíc s tamními muzikanty, kteří mají portfolio nadité slavnými jmény, kterým kdy dělali ve studiu křoví. To se pak v médiích samozřejmě do omrzení připomíná a vzniká dojem, že daný umělec právě dobyl svět. Ve skutečnosti ale tyhle skutečnosti mívají na kvalitu výsledného produktu pramalý vliv.

Příkladem toho může být třeba právě Müllerův Monogamný vzťah. Ano, ten zvuk je asi opravdu o něco vymakanější, než jakého by docílili naši studioví mistři (ale i tyhle rozdíly už se v současnosti stírají) a rád věřím, že američtí profíci si s Müllerem padli do noty a nebyl to pro ně jen další z řady kšeftů. Ale jinak tohle album moc neohromí a kdyby vzniklo v domácích podmínkách, nebylo by zřejmě o moc jiné. A hlavně tu Müllerovi o nějakou pochybnou světovost určitě nešlo.

Nade všechna studia a muzikantská esa je - a v Müllerově případě obzvlášť - kvalita písniček a v tomhle ohledu Monogamný vzťah příliš nezáří. Hlavní důraz se klade především na texty. Ty jsou ještě otevřenější než na 01, až sebemrskačsky kajícné, hořké, upřímné a za to si zaslouží maximální obdiv. Pro zpěváka a tentokrát i výhradního autora byla tahle nahrávka evidentně nutnou ozdravnou kůrou, cestou, jak si pokud možno vyčistit stůl a vyrovnat se aspoň s těmi nejhoršími démony.

Vedle Müllera textaře a kajícníka ale nezbylo pro Müllera skladatele už moc prostoru. Výčitky nejsou na místě, ale jako posluchač se z téhle autoterapie cítím být (sobecky) trochu odstrčený. Hudebně se toho v písních moc neděje, melodie jsou vpravdě minimalistické a kromě obnažené Müllerovy zpovědi to nic nekompenzuje. Ještě že je tu závěrečná Asi to tak musí byť, která sice na kompoziční zdrženlivosti moc nemění, má ale neskutečný tah, je v ní vzdorovitá touha po nápravě a představuje opravdu velké finále, které je katarzí nejen pro autora ale tentokrát i pro posluchače. Tahle píseň napravuje hodně z jinak dost mdlého dojmu.