Průvodcem po příběhu, který je na deváté řadovce skupiny Dying Passion prezentován, je titulní astronaut Skylor. Ten putuje vesmírem od planety k planetě a při jejich návštěvách přemítá, zda se na domovskou Zemi vrátit. Alespoň tedy takový je volný koncept, který jedenáctku písní propojuje. A jako by v tomto pojetí byla obsažena samotná vize kapely. Ta totiž taky nezůstává na jednom místě, ale má tendenci - a hlavně schopnost - se neustále vyvíjet a hledat nové vyjadřovací možnosti.
Předposlední deska "Black Threads" pevným krokem vykročila na progresivně rockové území a zároveň dala místy vzpomenout na hrubší metalové počátky formace. Ta aktuální se o prog rock v zásadě opírá, ale posluchače měkce ukládá do světa, kterému vládnou barvy dark-wave, hutnost post-punku i dreampopové snění.
Mezi oběma počiny, které dělí šest let, nicméně nezeje nějaký razantní zlom, vývoj od jednoho ke druhému je přirozený a "Skylor" rozvíjejí již dříve naznačené tendence. Snad na to má vliv i produkce Martina "Spacoshe" Peřiny (mimo jiné Between The Planets nebo Martians), který dal nahrávce současný zvuk citlivě podporující atmosféru výsledku.
Post-rockové plochy na "Skylor" nahradil tepot elektroniky a výrazně odlehčenější atmosféra, která se nebojí až vyloženě popového přístupu a výrazných melodií, obdivuhodně chytlavých na první dobrou - jako například "Shadowplay", "Today" nebo hned otvíráku "Search", kterému se daří dobře nastolit... číst dále
Průvodcem po příběhu, který je na deváté řadovce skupiny Dying Passion prezentován, je titulní astronaut Skylor. Ten putuje vesmírem od planety k planetě a při jejich návštěvách přemítá, zda se na domovskou Zemi vrátit. Alespoň tedy takový je volný koncept, který jedenáctku písní propojuje. A jako by v tomto pojetí byla obsažena samotná vize kapely. Ta totiž taky nezůstává na jednom místě, ale má tendenci - a hlavně schopnost - se neustále vyvíjet a hledat nové vyjadřovací možnosti.
Předposlední deska "Black Threads" pevným krokem vykročila na progresivně rockové území a zároveň dala místy vzpomenout na hrubší metalové počátky formace. Ta aktuální se o prog rock v zásadě opírá, ale posluchače měkce ukládá do světa, kterému vládnou barvy dark-wave, hutnost post-punku i dreampopové snění.
Mezi oběma počiny, které dělí šest let, nicméně nezeje nějaký razantní zlom, vývoj od jednoho ke druhému je přirozený a "Skylor" rozvíjejí již dříve naznačené tendence. Snad na to má vliv i produkce Martina "Spacoshe" Peřiny (mimo jiné Between The Planets nebo Martians), který dal nahrávce současný zvuk citlivě podporující atmosféru výsledku.
Post-rockové plochy na "Skylor" nahradil tepot elektroniky a výrazně odlehčenější atmosféra, která se nebojí až vyloženě popového přístupu a výrazných melodií, obdivuhodně chytlavých na první dobrou - jako například "Shadowplay", "Today" nebo hned otvíráku "Search", kterému se daří dobře nastolit náladu nahrávky.
Ta sice posluchače docela často směřuje do míst podstatně temnějších (hutná singlovka "Aerosouls" či "Breakwater" podpořená špinavým metalovým riffem, který kontrastuje refrénem téměř v duchu švédské legendy ABBA), ale jako celek působí velice uvolněně až vzdušně, načechraně a opírá se o spoustu melodických kliček a drobných vyhrávek.
Albem se jako pojítko nese posmutnělá melancholie uvěřitelně prezentovaná hlasem Zuzany Jelínkové, která je nejvýraznějším tahounem desky. Dovedu si ale klidně představit i nějaké to občasné ozvláštnění v podobě dalšího vokálu. Výrazový rejstřík alba by se prohloubil a přibyla by další rovina kontrastu.
"Skylor" totiž naráží na problém, který má většina těchto zasněných nahrávek: místy totiž sklouzává do mírné ospalosti a třeba v tomhle případě se poslední třetina tak trochu ztrácí sama v sobě, jako by už nebyla schopná přijít s nějakým osvěžujícím prvkem, který by posluchače zase vtáhnul. Takhle nedochází k očekávanému vyvrcholení, ale finále spíše vyšumí.
Navzdory výše zmíněnému je "Skylor" výrazné album, v němž Dying Passion s úspěchem ohledávají nový terén. Sebejistě a spolehlivě. A svědčí jim to. Natočili dílo v mnohém uvolněnější, vzdušnější, melodiemi možná optimističtější a zasněnější než předchozí. Jasně ukazují, že i po sedmadvaceti letech na scéně je možná se posouvat kupředu.
Komentáře