Existuje hned několik důvodů, pro které by Bohren & Der Club of Gore neměli uniknout vaší pozornosti. Jedinečnost patří mezi ty hlavní. Když napíšu „jediní svého duhu“, nepřeháním. Hlavním tematickým okruhem Bohren & Der Club of Gore jsou temné (a temnější než temné) aspekty univerza. Není náhodou, že slovo Beileid, které stojí v názvu jejich červnového EP, překládáme do češtiny jako soustrast. O temnotě jsme toho ale už slyšeli více než dost. Kluby jsou hledačů temného grálu plné. V čem tedy ona jedinečnost spočívá? Například v sympatické neokázalosti. Svět Bohren & Der Club of Gore nepřipomíná prales ani měsíční krajinu. Evokuje spíše noční bar plný sekáčů v dobře padnoucích oblecích. Nosferatu v lakýrkách. V souvislosti s kapelou se můžete setkat s podivným souslovím doom jazz. Důraz v tomto případě klademe na první člen. Hudba Bohren & Der Club of Gore nemá s jazzovou posedlostí technikou nic společného. Navzdory stopážím, které zřídkakdy míří pod hranici pěti minut, je svým způsobem skromná. Na kilometry vzdálená je také velkohubým vymítačům ďábla. Efekt je druhořadou funkcí.
Dále je tu spřízněnost s tvorbou Angela Badalamentiho. Pokud, stejně jako autor těchto řádků, patříte ke skupině lidí, kteří v melodiích doprovázejících Lynchovy filmy našli věčnost, pak vás Bohren & Der Club of Gore pravděpodobně už nepustí. Spřízněnost ale neznamená totožnost. Kupříkladu francouzští Dale Cooper Quartet & The... číst dále
Existuje hned několik důvodů, pro které by Bohren & Der Club of Gore neměli uniknout vaší pozornosti. Jedinečnost patří mezi ty hlavní. Když napíšu „jediní svého duhu“, nepřeháním. Hlavním tematickým okruhem Bohren & Der Club of Gore jsou temné (a temnější než temné) aspekty univerza. Není náhodou, že slovo Beileid, které stojí v názvu jejich červnového EP, překládáme do češtiny jako soustrast. O temnotě jsme toho ale už slyšeli více než dost. Kluby jsou hledačů temného grálu plné. V čem tedy ona jedinečnost spočívá? Například v sympatické neokázalosti. Svět Bohren & Der Club of Gore nepřipomíná prales ani měsíční krajinu. Evokuje spíše noční bar plný sekáčů v dobře padnoucích oblecích. Nosferatu v lakýrkách. V souvislosti s kapelou se můžete setkat s podivným souslovím doom jazz. Důraz v tomto případě klademe na první člen. Hudba Bohren & Der Club of Gore nemá s jazzovou posedlostí technikou nic společného. Navzdory stopážím, které zřídkakdy míří pod hranici pěti minut, je svým způsobem skromná. Na kilometry vzdálená je také velkohubým vymítačům ďábla. Efekt je druhořadou funkcí.
Dále je tu spřízněnost s tvorbou Angela Badalamentiho. Pokud, stejně jako autor těchto řádků, patříte ke skupině lidí, kteří v melodiích doprovázejících Lynchovy filmy našli věčnost, pak vás Bohren & Der Club of Gore pravděpodobně už nepustí. Spřízněnost ale neznamená totožnost. Kupříkladu francouzští Dale Cooper Quartet & The Dictaphones nedokázali na své jediné desce Parole de Navarre zajít dále než Mistr. Ne tak Bohren & Der Club of Gore. Už od první, příznačně nazvané desky Gore Motel (1994) patří jejich skladby mezi ty, které rozpoznáte během prvních sekund. Gore Motel lze doporučit jako ideální úvod do tvorby kapely. Noir elegance se tu mísí se zbytky hardcoreového cítění, které si členové kapely uchovali z předchozích projektů. Toto dědictví má ostatně hlubší dosah, všechny své nahrávky vydávají výhradně na nezávislých labelech.
Vrchol lynchovství v rámci diskografie představuje deska Sunset Mission z roku 2000. Jedná se o téměř pětasedmdesátiminutové vzývání soumraku. Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou. Snad už zítra nad ní nevyjde. Nekončící noc strávená na křídlech démona. O kousek výše, nade všemi ostatními, ční skladba Midnight Walker. V ipecacovské vizitce kapely čteme: envision The Melvins jamming with Angelo Badalamenti in a dark dank jazz bar. Pokud motto vystihuje jejich tvorbu obecně, pak v případě Midnight Walker je pravdivé dvojnásob. Barem prorůstá Buzzova všudypřítomná kštice. Nikdo neví nic a zbytek možná ještě méně.
Poslední z argumentů by měl na cestu víry obrátit snad i mrtvolu. Není komplikovaný. Zní: Mike Patton. Bohren & Der Club of Gore mu vděčí za mnohé. Je známo, že generál si své milenky hýčká. Projevy náklonnosti nešetřil ani v tomto případě. Až Patton kapele zařídil celosvětovu recepci, když na svém labelu Ipecac vydal v roce 2004 reedici alba Black Moon. O čtyři roky později následovala deska Dolores. Po odbočce k Southern Lord (Mitleit Lady, 2010) se Bohren & Der Club of Gore vracejí do Pattonovy otevřené náruče s EP Beileid. Co více, nazpíval vokál do skladby Catch My Heart, coveru heavymetalové balady německých Warlock. Klenot? Završení? Slova neplatí tam, kde přebývá noc.
Komentáře