Neúnavný střízlík Prince s albem 20Ten, distribuovaném coby novinová příloha, nesklidil mnoho chvály. Je pravda, že při jeho neuvěřitelné autorské potenci hrozí permanentní nebezpečí přesycení, přesto si myslím, že znuděné reakce mnoha recenzentů nejsou na místě. Prince jako by se na této nahrávce cíleně vracel ke zvukovémi modelu, který ho nejvíc proslavil a místy jde o vyložené osmdesátkové retro: bzučící a svištící syntezátory a strohé ale nesmírně chytlavé rytmické figury posluchače lehce přenesou do časů Purpurového deště nebo třeba konkurenčního Thrilleru. Ale kolika nápady jsou tyhle zdánlivě „zpátečnické“ songy znovu napěchované!
Hned v úvodní dvojici vykládá Prince na pult to nejluxusnější zboží: Compassion je hit jako hrom, přecpaný nejrůznějšími háčky a více či méně nápadnými fígly, Beginning Endlessly uhrane ležérním sexy groovem a chytlavým syntezátorovým riffem, v pravé chvíli suplovaným kytarovým beglajtem. Ano, nejtřaskavější munice je tím vyplýtvána, jenže Prince si to může dovolit a ani na zbytku desky minimálně neklesá pod svůj standard. Dostaneme učebnicovou soulovou baladu Future Soul Song, další kvalitní porci synth-funku v Act of God nebo Lavaux i ohlédnutí za old-school hip hopem v závěrečném skrytém tracku Laydown. Ani okázale cukrkandlová romantika v písni Walk in Sand, jaká by u někoho jiného mohla snadno iritovat, je v Princeově podání najednou snesitelná. Everybody Loves Me se zase tváří jako... číst dále
Neúnavný střízlík Prince s albem 20Ten, distribuovaném coby novinová příloha, nesklidil mnoho chvály. Je pravda, že při jeho neuvěřitelné autorské potenci hrozí permanentní nebezpečí přesycení, přesto si myslím, že znuděné reakce mnoha recenzentů nejsou na místě. Prince jako by se na této nahrávce cíleně vracel ke zvukovémi modelu, který ho nejvíc proslavil a místy jde o vyložené osmdesátkové retro: bzučící a svištící syntezátory a strohé ale nesmírně chytlavé rytmické figury posluchače lehce přenesou do časů Purpurového deště nebo třeba konkurenčního Thrilleru. Ale kolika nápady jsou tyhle zdánlivě „zpátečnické“ songy znovu napěchované!
Hned v úvodní dvojici vykládá Prince na pult to nejluxusnější zboží: Compassion je hit jako hrom, přecpaný nejrůznějšími háčky a více či méně nápadnými fígly, Beginning Endlessly uhrane ležérním sexy groovem a chytlavým syntezátorovým riffem, v pravé chvíli suplovaným kytarovým beglajtem. Ano, nejtřaskavější munice je tím vyplýtvána, jenže Prince si to může dovolit a ani na zbytku desky minimálně neklesá pod svůj standard. Dostaneme učebnicovou soulovou baladu Future Soul Song, další kvalitní porci synth-funku v Act of God nebo Lavaux i ohlédnutí za old-school hip hopem v závěrečném skrytém tracku Laydown. Ani okázale cukrkandlová romantika v písni Walk in Sand, jaká by u někoho jiného mohla snadno iritovat, je v Princeově podání najednou snesitelná. Everybody Loves Me se zase tváří jako bezostyšná párty odrhovačka, ale minneapoliský výstředník stále dokáže i s takovým formátem pracovat inteligentně a vtipně.
Drtivou většinu instrumentace si tradičně obstaral autor sám, stejně jako kompletní produkci, vypomohl si pouze dámskými sbory a dechovou sekci v čele se slovutným Maceo Parkerem. A opět: je jedním z mála, kdo na to má, aniž by utonul ve strnulé překombinovanosti. Je pravda, že poučeného Princeova fanouška tady, snad kromě opravdu výrazného akcentu na zvuk osmé dekády, nemá co překvapit. Ale i když jde už o třicátou pátou Mistrovu studiovou nahrávku (a to nebyly zdaleka všechny jednodiskové), slovo rutina není na místě. Prince ani při tak mimořádné kvantitě nešidí, jeho nutkavá potřeba neustále tvořit a stejně neodbytný perfekcionismus si navzájem hlídají záda a zabraňují vzniku normovaných polotovarů. Možná se Prince už drahně let nijak nevyvíjí. Ale dobře připravené oblíbené jídlo chutná i po stopadesáté.
Komentáře