Uriah Heep - Salisbury
Tracklist
- 1. Bird Of Prey 4:05
- 2. The Park 5:38
- 3. Time To Live 4:02
- 4. Lady In Black 4:33
- 5. High Priestess 3:29
- 6. Salisbury 16:22
Průměr hodnocení
Poslední hodnocení
Uriah Heep nesporně patří mezi hardrockové pionýry, nicméně ve chvíli, kdy si hledají své místo na čerstvě objeveném hudebním kontinentu, klíčová území už jsou rozdělena mezi rychlejší a vyhraněnější kolonizátory. Zábory Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple rovnoměrně pokrývají to nejzásadnější, co tento panenský kraj skýtá - živelnost, instrumentální mistrovství, temnou mystiku, masivní zvukový atak - a Uriah Heep s obtížemi hledají dosud neobsazená místa. Obrací se proto k dalšímu oblíbenému cíli soudobých hudebních prospektorů, k progresivnímu rocku. Jeho spojení s hard rockem má před sebou velmi plodnou a rozvětvenou budoucnost, ale album Salisbury zatím patří na tomto poli spíše k tápavějším počinům.
Úvodní skladba Bird of Prey má stylově příkladnou razanci, ale rozvibrovaný falzet Davida Byrona je v ní vyloženě otravný. Následující The Park inspirovaná tradičním andským nápěvem oplývá silnou melodií, ale doprostřed je dost neústrojně vložená kvazijazzová pasáž, což vypadá na poněkud neohrabanou nápodobu postupů King Crimson. Až Time to Live, čistý, sofistikovaný hard rock ve stylu skupiny Free vyznívá opravdu přesvědčivě a dvojnásob to platí o zlidovělém cajdáku Lady in Black, z něhož na konto alba plyne zdaleka nejvíc plusových bodů. Je to song klasických proporcí, s melodií jaké se rodí ze šťastných náhod a s výborně uplatněnou gradací stále plnějšího zvuku. Jasný vrchol alba bez ohledu na jeho obehranost.... číst dále
řadové album
1971
60 %
další alba
62.86%
68.00%
58.57%
68.89%
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
07.06.2019 - 23:06 | vmagistr
Přelom let 1970 a 1971 zastihl na britských ostrovech množství rockových kapel ve fázi, kdy po počátečním "oťukávání se" s rozličnými cizími vlivy spatřily světlo světa první již ani ne tak hledačské jako spíše cíleně kompozičně propracovávané desky. Kapely jako Genesis, Yes, King Crimson, Pink Floyd či Van der Graaf Generator zásadním způsobem formovaly žánr progresivního rocku, na jehož vlně se krátce či déle vezly i mnohé další soubory, jejichž mateřštinou se nakonec mnohavěté suity a komplikované aranže nestaly. Směrem k "progresivnímu umění" se vydala i nadějná londýnská sestava Uriah Heep, která s nedávným příchodem Kena Hensleyho získala vedle stálého klávesisty a vokalisty také plodného (a postupem času stále více dominujícího) autora.
Desku Salisbury, kterou se Uriah Heep v únoru 1971 rozkročili mezi tvrdostí a progresivitou, paradoxně otvírá jediná její skladba, u které Hensleymu nebyl přiznán autorský kredit. Birds of Prey jsou rychlou a agresivní záležitostí, v níž Byronův ječák doslova vlaje za nadupanou riffovou linkou. Kontrastní druhá část skladby (princip, který v budoucnu nejednou použijí například Black Sabbath) pak jen dotváří názornou ukázku sekernického potenciálu Micka Boxe. Druhou kompozici The Park naproti tomu zlom z pomalé oduševnělé procházky ztichlou zahradou přenese do perfektně secvičené a jazzem provanuté unisono pasáže. Time to Live opět ukazuje řádně zaťaté riffové svaly a hlas, který dal příjmení "Byron" v britském umění nový rozměr (a až za čtyři měsíce vyloží karty na stůl se svou albovou prvotinou další dřevorubci Budgie, vstoupí britský romantismus do své hardrockové etapy).
V Lady in Black Uriah Heep přičichli k teorii nepravděpodobnosti - aneb (v budoucnu ještě mnohokrát převyprávěná) pohádka o tom, jak rocková kapela se vzdušně vystavěnou baladou o dvou akordech ke štěstí přišla. Těžko říct, zda její zařazení na desku neprokázalo skupině v dlouhodobé perspektivě spíše medvědí službu, neboť v příbuzném stylu Uriah Heep v budoucnu vyprodukovala i jiné posluchačsky snadno přístupné kousky, se kterými si jejich název spojuji raději a s pocitem, že do jejich repertoáru naprosto organicky zapadají. To stejné platí (i když v menší míře) o transformovaném rock'n'rollu High Priestess - výborná volba na singl, ale do množiny progresivních kompozic na LP mi příliš nezapadá. Zvláště když poté následuje finále desky - čtvrthodinový opus Salisbury s gradujícím spojením kapely a orchestru. Pokusů na toto téma podnikly rockové ansánbly od sedmdesátých let množství větší než malé, tenhle však v mých očích jako jeden z mála bez problémů obstojí nejen jako pokus o hledání nové cesty, ale i jako sugestivní a strhující rockový nářez.
Uriah Heep tehdy na desce nezužitkovali všechen použitelný materiál. Simon the Bullet Freak, doplněk k americkému vydání alba, zůstal na starém kontinentu "pouze" singlovým béčkem vcelku oprávněně - střednětempý klavírní kousek, který by pěkně zapadl do repertoáru třeba takových Procol Harum, není lepší než cokoli jiného na Salisbury použitého. To ovšem neplatí o zasněném kvákadlovém pábení, které neočekávaně zabouří zuřivým kytarovým sólem - Here am I. Jeho zařazením namísto dvojice Lady in Black/High Priestess by sice deska ztratila velkou část hitového ostří, namísto toho by se ale vydala do tehdy ještě málo probádaného světa širých rockových ploch a postupného budování atmosféry.
Ač to z recenze nemusí být úplně jasně patrné, i ve své reálné podobě je pro mě Salisbury tím nejlepším, co Uriah Heep v sedmdesátých letech na LP vydali.
Recenze již zveřejněna na www.progboard.com