Ziggy Stardust je definitivně pohřbený a jeho stvořitel se po stylově pestrém albu Diamond Dogs tentokrát rozhodl šít podle jednotného střihu. A to dost nečekaného. Koho na předchozí desce vyděsily názvuky diska v písni 1984, asi nepředpokládal, že právě to je směr, který hodlá David Bowie zkoumat, a z Young Americans zřejmě nadšený nebyl. Glamrockový král se tu vrhl střemhlav do širokého řečiště černé muziky. Vizionářským a precizním způsobem podchytil zejména proudy soulu, funku a diska směřující v dalších letech k peřejím eklektických milníků Michaela Jacksona nebo Prince. Jeho pojetí je obdivuhodně přesvědčivé, nebyl by to ale Bowie, kdyby nebylo jasné, že jde od začátku do konce především o další roli. Perfektně vystihnul základní žánrové znaky. V rytmice, aranžích i ve zpěvu, který je plný odsekávaného frázování, vibrata a falzetu. Přesto nekopíruje, zachovává si odstup a špetku dekadentního splínu a díky tomu zůstává originální. Ví, že zčernat do odstínu soulových velikánů nemůže.
Pochopitelně na to není sám. Kromě producenta Tonyho Viscontiho a klavíristy Mikea Garsona vsadil především na neokoukané tváře. Na post kytaristy v jeho doprovodném bandu nastoupil portorikánský mladík Carlos Alomar, který se měl stát Bowieho dlouholetou oporou, fantastické saxofonové party má na svědomí pop-jazzový zázrak David Sanborn. Autenticitu rytmické složky už Bowie vůbec neponechal náhodě a angažoval specialisty: Willieho Weekse na... číst dále
Ziggy Stardust je definitivně pohřbený a jeho stvořitel se po stylově pestrém albu Diamond Dogs tentokrát rozhodl šít podle jednotného střihu. A to dost nečekaného. Koho na předchozí desce vyděsily názvuky diska v písni 1984, asi nepředpokládal, že právě to je směr, který hodlá David Bowie zkoumat, a z Young Americans zřejmě nadšený nebyl. Glamrockový král se tu vrhl střemhlav do širokého řečiště černé muziky. Vizionářským a precizním způsobem podchytil zejména proudy soulu, funku a diska směřující v dalších letech k peřejím eklektických milníků Michaela Jacksona nebo Prince. Jeho pojetí je obdivuhodně přesvědčivé, nebyl by to ale Bowie, kdyby nebylo jasné, že jde od začátku do konce především o další roli. Perfektně vystihnul základní žánrové znaky. V rytmice, aranžích i ve zpěvu, který je plný odsekávaného frázování, vibrata a falzetu. Přesto nekopíruje, zachovává si odstup a špetku dekadentního splínu a díky tomu zůstává originální. Ví, že zčernat do odstínu soulových velikánů nemůže.
Pochopitelně na to není sám. Kromě producenta Tonyho Viscontiho a klavíristy Mikea Garsona vsadil především na neokoukané tváře. Na post kytaristy v jeho doprovodném bandu nastoupil portorikánský mladík Carlos Alomar, který se měl stát Bowieho dlouholetou oporou, fantastické saxofonové party má na svědomí pop-jazzový zázrak David Sanborn. Autenticitu rytmické složky už Bowie vůbec neponechal náhodě a angažoval specialisty: Willieho Weekse na basu a bubeníka Andyho Newmana známého od Sly and the Family Stone nebo Carly Simon. Rhythm'n'bluesový elév s velkou budoucností Luther Vandross vypomohl Bowiemu při skládání Fascination, asi nejfunkovější skladby na albu.
Do nahrávání se ale zapojila i hvězda z nejsvítivějších, a sice John Lennon. Kytarou a vokály doprovodil jednak předělávku své vlastní Across the Universe, do jejíhož refrénu se Bowie ve finále pokládá velmi náruživě, jednak závěrečný funky odvaz Fame, který má oproti zbytku desky výrazně kytarové aranžmá. V těchto o něco pozdějších nahrávkách už soulový vliv trochu slábne, místo Weekse a Newmana tady slyšíme bicí Dennise Davise (stráví u Bowieho zbytek 70. let) nebo kytaru Earla Slicka známého z turné k albu Diamond Dogs.
Nejlépe vyznívají ty žhavější, rytmicky nakopnutější kousky jako Young Americans, Fascination nebo Fame, naopak rozvláčnost Win nebo Somebody Up There Likes Me nedokáže to pravé soulové napětí vykouzlit tak dokonale. Celkově se zdá, že snaha o dotaženou hudební stylizaci (včetně blýskavého obalu) trochu odstrčila na vedlejší kolej písně jako takové. Pořád je ale co vychutnávat. Bowieho proměna je technicky perfektně zvládnutá a mistr si jí evidentně užívá. Z modrookého soulu, kterému jiní zasvětili celý život, jednorázově vymačkal co se dalo, ale uši už má zase nastražené, poslouchá, kde se co v hudbě šustne a vyhlíží další impulzy, aby byl opět krok před ostatními.
10.09.2020 - 11:38 | vishnar
Tak a Bowie se odlepil od svých rockových počátků a na albu Young Americans zaslechneme výraznější disco a funk. Sice jsem měl raději předchozí období, ale každý umělec se dál posouvá a k Bowiemu tenhle styl také sedne. To poznáte hned v úvodní stejnojmenné klasice. A ta i rozhodne, jak se Vám bude líbit zbytek.
Nejlepší skladby: Young Americans, Fascination, Somebody Up There Likes Me.