Od přelidněného kontinentu tradičních popových písniček, který Genesis okukovali na první desce, se nyní vydali do relativního neznáma, do krajů okázalých mnohopodlažních písňových paláců, kde se král Rock handrkuje o přízeň královny Klasiky s králem Popem. Nejsou úplnými pionýry v této esteticky vytříbené krajině (první průzkumy tu před nimi prováděli už třeba Yes nebo King Crimson), ale jsou předurčeni stát se jedněmi z největších. Album Trespass je k téhle pozici ještě zdaleka nedostrkalo, ale už obsahuje slibné zárodky. Na palubě ještě chybí dvě z klíčových osobností, s postem u bicích jsou stále problémy (posledním Collinsovým předchůdcem je tu John Mayhew), kytarista Anthony Phillips už se chystá uvolnit místo Stevu Hackettovi. Kurz je ale už nastavený a Genesis jej hodlají sledovat až do odchodu Petera Gabriela v roce 1975.
Větší část alba se nese na jemně akustické hladině. Filigránské kudrlinky splétané akustickou kytarou, piánem nebo flétnou se střídají s dynamičtějšími pasážemi plnými halasných klávesových fanfár a patetických ploch, celek ale i tak často zůstává jaksi bezkrevný. V písních Stagnation nebo Dusk už to klasicizující povlávání hraničí s unylostí. Více energie a také příslibů do budoucna přinášejí skladby Looking for Somenone a The Knife, které album rámují. První z nich má dynamicky velmi členitý reliéf, časté změny ale nejsou násilné a jednotlivé části na sebe organicky navazují. The Knife zase... číst dále
Od přelidněného kontinentu tradičních popových písniček, který Genesis okukovali na první desce, se nyní vydali do relativního neznáma, do krajů okázalých mnohopodlažních písňových paláců, kde se král Rock handrkuje o přízeň královny Klasiky s králem Popem. Nejsou úplnými pionýry v této esteticky vytříbené krajině (první průzkumy tu před nimi prováděli už třeba Yes nebo King Crimson), ale jsou předurčeni stát se jedněmi z největších. Album Trespass je k téhle pozici ještě zdaleka nedostrkalo, ale už obsahuje slibné zárodky. Na palubě ještě chybí dvě z klíčových osobností, s postem u bicích jsou stále problémy (posledním Collinsovým předchůdcem je tu John Mayhew), kytarista Anthony Phillips už se chystá uvolnit místo Stevu Hackettovi. Kurz je ale už nastavený a Genesis jej hodlají sledovat až do odchodu Petera Gabriela v roce 1975.
Větší část alba se nese na jemně akustické hladině. Filigránské kudrlinky splétané akustickou kytarou, piánem nebo flétnou se střídají s dynamičtějšími pasážemi plnými halasných klávesových fanfár a patetických ploch, celek ale i tak často zůstává jaksi bezkrevný. V písních Stagnation nebo Dusk už to klasicizující povlávání hraničí s unylostí. Více energie a také příslibů do budoucna přinášejí skladby Looking for Somenone a The Knife, které album rámují. První z nich má dynamicky velmi členitý reliéf, časté změny ale nejsou násilné a jednotlivé části na sebe organicky navazují. The Knife zase zkresleným vokálem a přidanými hlasy předjímá budoucí divadelní ambice kapely. Melodicky nejpřehlednější je skladba White Mountain, při jejímž poslechu mě překvapivá ale neodbytná asociace zavádí až ke germánskému power metalu 80. let. Zkuste si melodickou linku téhle písně představit v podání takových Helloween nebo Gamma Ray, jde to nečekaně snadno.
Jednoznačně nejsilnějším článkem je už teď frontman Peter Gabriel. I on se ještě hledá a svoje budoucí herecké a kostýmní kreace zatím jen oťukává, ale jeho hlas dodává často příliš vyumělkované hudební skládačce vřelost a plastičnost. Neoslňuje technickými dispozicemi, ale právě to projev kapely zlidšťuje. díky němu stojí minimálně první a poslední skladba za poslech i dnes. Zbytek může sloužit alespoň jako dokument o dospívání jedné hudební legendy.
19.02.2012 - 11:56 | mm42
Krasne vystavane album. Uvodna Looking for Someone postupne graduje a dava tusit, ze to tak bude s celym albumom. Po komornejsich skladbach White Mountain, Visions of Angels, Stagnation a Dusk pride najuspesnejsia pesnicka Genesis z ery Petra Gabriela. S tymto albumom som vstupil do sfery art-rocku, niekedy tiez nazyvanym prog-rock. Zaujimavost je, ze na albume este nebubnuje Phil Collins a na gitare este chyba Steve Hackett - a vobec to nevadi.