Karel Kryl - Bratříčku, zavírej vrátka

Existuje nemálo důvodů proč v případě Krylovy první LP desky vytasit bez váhání nejvyšší známku. Vyberu si jeden: nadčasovost. Drtivá většina písniček je pevně svázaná se svou dobou a jejími uzlovými body - komunistická totalita, srpnová okupace a následná rychlá rezignace, kterou Kryl nesl obzvlášť těžce. Některé z nich jsou vyloženě časové, reagující zcela adresně a se spontánním vztekem nebo smutkem na ruskou invazi (Bratříčku, zavírej vrátka, Podivná ruleta, Jeřabiny). Přesto se nestaly zkamenělým reliktem dávno promlčené hanby, promlouvají i dnes s výjimečnou naléhavostí a i těm, kteří ony události znají jen z učebnic nebo dokumentů, dokáží mimořádně živě zprostředkovat ten pocit marnosti, který se tenkrát ve společnosti rozlézal jako hniloba.

Krylův slovník je často i na svou dobu archaický a knižní, přesto jsou obrazy a pocity, které s jeho pomocí vytváří, nelítostně naturalistickým portrétem těch měsíců zoufalství. Z Krylových textů, přestože byly bezprostřední obžalobou konkrétních dějů, díky jeho básnické imaginaci mrazí i dnes a to je velká věc. Navíc díky šťastné ruce Jiřího Černého, který písně na album vybíral, se tu sešly i jedny z nejsilnějších písničkářových melodií, takže se většina z nich stala přirozenou součástí zdaleka nejen kotlíkářského hudebního povědomí. Což může být i trochu kontraproduktivní, protože neustálým obehráváním se poezie textů začne rozmazávat do notoricky známé, ale vyprázdněné slovní nádivky, jejíž smysl přestáváme vnímat. Je skvělý zážitek, když se nám podaří se od takového automatismu oprostit a slyšet ty verše jakoby poprvé, v jejich skutečné síle.

Na Bratříčkovi se už jasně profilují Krylova oblíbená témata a metafory, zejména postava řadového vojáka coby bezmocného hadru na holi dějin. Ten se objevuje v Andělovi, Morituri te salutant nebo Písni Neznámého vojína. Totalitní hrůzovládu pak Kryl s oblibou vykresluje v drsných středověkých kulisách (Král a klaun, Veličenstvo kat), jindy využije biblického příběhu (Salome). Ve zhnusených obžalobách zparchantělé morálky zotročeného stáda je ale nemilosrdně přímočarý (pořád ale hýřící mimořádnou básnickou obrazotvorností) a závěrečná Pasážová revolta je už výrazem čiré deprese. Jen minimum písniček (Důchodce, Nevidomá dívka) rozebírá i jiná než angažovaná témata.

Zvuková a hráčská nedokonalost jsou v tomto případě zcela podružné věci. Výpovědní hodnota Krylových songů je tak pronikavá a plná takové vnitřní poctivosti, že k drtivému úderu na naše emoce nepotřebuje nic než slova, melodii a hlas. Těžko psát o Bratříčkovi bez patosu, protože ten je jeho podstatnou součástí ve své nejryzejší podobě. Těžko se vyhnout nabubřelým klišé jako "svědomí národa" nebo "nastavené zrcadlo", protože v tomto případě naplňují svůj původní smysl. Někdy je uctivá úklona na místě.