Pořád jsem si říkal, jak mi ta deska svojí prapodivnou energií zatraceně někoho připomíná. Pochoduje po pokoji v rozčileném zamyšlení, zakopl jsem o Vyprávění nočních hubeňourů a všechno mi konečně začalo dávat smysl. Jasně, frenetici a Patrik Linhart, autor Vyprávění a bývalý člen legendární Vyžvejklé bambule! „S kapkou nadsázky lze označit frenetika jako člověka, který má nonstop amok a který už jen z titulu bytostného outsiderství za své dílo fyzicky ručí,“ tvrdí Linhart a Wikipedia dodává: „Zpravidla nenormální jedinci, kteří pohrdají svým okolím a společenskými normami a nejednou se ocitají v moci satana nebo jiných temných sil a vášní.“ Všechno sedí. Ty Segall amok má, jinak by nebyl schopný nahrávat stylem co rok, to minimálně dvě desky. Když s hudbou začínal, nezavřel se v ložnici s kytarou, ale během pár měsíců pod mentorským dohledem Johna Dwyera z Thee Oh Sees v podstatě stvořil novou kalifornskou garážovou scénu.
„Chci udělat totální glam verzi Stooges vs. Hawkwind nebo Black Sabbath, to by byla zábava. Vystřelte Satana do Vesmíru a uslyšíte zvuk, jaký by to mělo mít,“ upřesňuje Ty Segall svou vizi ideálního alba. Pravda, výsledkem jeho práce nebývají zrovna desky, které přijdou na mysl, když chcete večer zapůsobit při výzvě „pustíš něco pěknýho?“. Mnohem víc jim sedí kocovinová rána. Mám teorii, že skutečný vkus každého se projevuje právě při nich. Během dne si každý zvládne pustit něco... číst dále
Pořád jsem si říkal, jak mi ta deska svojí prapodivnou energií zatraceně někoho připomíná. Pochoduje po pokoji v rozčileném zamyšlení, zakopl jsem o Vyprávění nočních hubeňourů a všechno mi konečně začalo dávat smysl. Jasně, frenetici a Patrik Linhart, autor Vyprávění a bývalý člen legendární Vyžvejklé bambule! „S kapkou nadsázky lze označit frenetika jako člověka, který má nonstop amok a který už jen z titulu bytostného outsiderství za své dílo fyzicky ručí,“ tvrdí Linhart a Wikipedia dodává: „Zpravidla nenormální jedinci, kteří pohrdají svým okolím a společenskými normami a nejednou se ocitají v moci satana nebo jiných temných sil a vášní.“ Všechno sedí. Ty Segall amok má, jinak by nebyl schopný nahrávat stylem co rok, to minimálně dvě desky. Když s hudbou začínal, nezavřel se v ložnici s kytarou, ale během pár měsíců pod mentorským dohledem Johna Dwyera z Thee Oh Sees v podstatě stvořil novou kalifornskou garážovou scénu.
„Chci udělat totální glam verzi Stooges vs. Hawkwind nebo Black Sabbath, to by byla zábava. Vystřelte Satana do Vesmíru a uslyšíte zvuk, jaký by to mělo mít,“ upřesňuje Ty Segall svou vizi ideálního alba. Pravda, výsledkem jeho práce nebývají zrovna desky, které přijdou na mysl, když chcete večer zapůsobit při výzvě „pustíš něco pěknýho?“. Mnohem víc jim sedí kocovinová rána. Mám teorii, že skutečný vkus každého se projevuje právě při nich. Během dne si každý zvládne pustit něco chytrého a tvářit se, že přesně tohle je to pravé. Ale počkejte na takové útrpné ráno! Můžete celý večer sedět s někým, kdo chce na YouTube neustále pouštět živáky Thoma Yorkea, ale ráno po probuzení, kdy má co dělat se zavazováním tkaniček, mu k tomu budou hrát Weezer. Já sám při takových příležitostech většinou vstávám s morální kocovinou, takže jsem si doteď vystačil s Blixou Bargeldem. Posledně jsem se ale nějak zapomněl a YouTube se rozhodlo skákat dál a dál a co si budeme povídat, nakonec došlo na Kiss. Toho rána se během mých hardrockových halucinací začaly rodit všechny ty důvody, proč se mi album Emotional Mugger líbí, i když by podle všeho nemělo.
Většina kritiků, co to s ním myslí takzvaně dobře, by chtěla, aby se Ty Segall uklidnil. Aby nahrával méně a vykašlal se na ten plechový zvuk v sedmdesátkovém stylu (když to bude pořádně nahlas, mastering nebude potřeba). To první zatím nehrozí a lo-fi už jeho desky vlastně dávno nejsou, byť jakoukoliv až moc vystupující melodičnost Ty Segall hned zkroutí a přetrhne. Může si to dovolit, jeho znalosti žánrů, ze kterých vychází (protopunk, hard rock, glam, heavy metal), jsou až fanouškovsky obsesivní. Ty Segall je totiž kluk, který pravděpodobně vlastní na vinylech celou diskografii Big Brother and the Holding Company.
Která jeho studiová deska bude vaší nejoblíbenější, se pozná podle toho, jestli máte radši, když v jeho osobitém stylu zrovna převládá rokenrol (Manipulator a Twins), lo-fi hlučení (vrchol na Melted) anebo tradičnější, až folkové písničkářství (Sleeper i Goodbye Bread). Sledujeme prapodivně zamotaný příběh temných sil a vášní a všechno to ještě může dopadnout všelijak. Možná se za pár let z Ty Segalla stane někdo jako Robert Pollard, který buď sám, nebo s Guided by Voices vydává každou chvíli novou desku, která vždycky naplní svou kvótu chvalitebných recenzí, ale protože je každá víceméně stejná, i jeho největší fanoušci jich nakonec pár vynechají. Ale to je jedno. Protože Emotional Mugger je nádherně zlověstná koláž. Hardrockový ekvivalent desky pom pom od Ariela Pinka. Zhudebněný Triumf zla od Arthura Breiského. Chutná jako ta nejsladší cukrovinka z Candy Storu – darovaná lascivním strýčkem. Zní jako radostné tleskání dětí – odněkud zpoza skřípajících dveří sklepa. Zhýralá rána? Co Kiss, Ty Segall!
Recenze vyšla v časopise Full Moon #57.
Komentáře