Lou Reed - The Blue Mask

Na prahu čtyřicítky, po divokých šedesátých i sedmdesátých letech, se Lou Reed výrazně zklidnil, alespoň co se životního režimu týče. Ale kdo si myslel, že usedlý život, rodina a čisté žíly mu obrousí hrany a změní ho na neškodného veterána, ten se přepočítal. Album The Blue Mask je toho pádným důkazem. Neobyčejně emotivní, náruživá a soustředěná kolekce deseti písní se naopak stala jedním z úhelných kamenů jeho diskografie a úvodem do autorsky silné etapy, jakou zažíval v osmé dekádě.

Je logické, že album v lecčem zrcadlí významný zlom v Reedově životě. Písně ovlivněné dojmy z čerstvého mnželství s módní návrhářkou Sylvií Morales desku otvírají (My House) i končí (dojemná Heavenly Arms), skoncování se svými bisexuálními dobrodružstvími demonstruje autor pokornou ale i trochu lechtivou písní Women. Se spirálou drogového šílenství zase účtuje v rozervané hymně Waves of Fear. Odteď už je jen průměrný chlápek, Average Guy, což ovšem ve stejnojmenné, lehce potměšilé písni jedním dechem ironizuje.

Průměrné ale určitě nejsou skladby, které na The Blue Mask shromáždil. Nepochybně i díky muzikantské partě, kterou se tu obklopil a která mu umožnila dostat se opět až na dřeň svého „rock and rollového srdce“. V době masivního nástupu syntezátorů a studiového šlechtění vsadil na přirozený, až syrový zvuk základního rockového obsazení, v němž vyniká především lahůdková souhra obou kytaristů. Lou Reed se s kongeniálním Robertem Quinem skvěle doplňují jak v baladických kusech, kde se proplétají jejich zvonivé vyhrávky, tak v místech, která řeřavé výtrysky jejich nástrojů proměňují v soptící vulkán. Neméně zásadní je však také konstruktivní baskytara Fernanda Saunderse, který s Reedem vydrží ještě další tři alba, i účelně přizpůsobivé bicí Doaneho Perryho.

The Blue Mask rovnoměrně manévruje mezi lyrickou, něžnější polohou a vypjatými rockovými nářezy, přičemž na obou pólech podává Lou Reed se svou kapelou úchvatné výkony. Z první kategorie musím vedle zmíněných Sylvií inspirovaných písní vypíchnout ještě znepokojivou The Gun ale i opomíjené podobenství The Heroine, které Reed zpívá pouze za vlastního kytarového doprovodu. Vůbec nejtěžší kalibr ale představuje titulní, majestátně i zuřivě se valící titulní skladba, při níž posluchač neví, jestli je víc drcený nekompromisní kytarovou hradbou nebo textem přetékajícím obrazy násilí a bolesti. Mistrovský kousek a potvrzení Reedova nekompromisního přístupu k tvorbě, ostatně stejně jako celé album Někdejší bouřlivák umí i jako čerstvý ženáč stále kousat a životní zkušenost mu ještě přidává na vřelosti.