Tori Amos nás za posledních deset let velkoryse obdarovává. Sedm studiovek, tři oficiální bootlegy, dvě kompilace, dvě EP a jeden živák. Je sice pravda, že některé byly méně lahodné, důležité ale je i to, že se stará o své fanoušky, nenechává je neukojené čekat. Anebo jenom ví, že se lidi kvůli penězům musí otáčet. Soudy nechávám na vás.
Dvanáctá studiovka "Night Of Hunters" je opět konceptuálnější, než bývá zvykem. Je "písňovým cyklem jednadvacátého století, který je inspirovaný klasickými tématy vážné hudby posledních čtyř set let". A ano, ta věta zní lacině. Osmačtyřicetiletá Amos se nechala inspirovat Igorem Fjodorovičem Stravinskim (jeden z nejpodstatnějších skladatelů 20. století) a v hlavě jí utkvěl nápad, že její piáno doprovodí oktet; přišlo jí zajímavé, že jednotlivé hlasy mohou vyjadřovat hlasy několika postav a zároveň nerušit piáno. Ať počítám, jak počítám, tak fakt nevím, čím myslí ten oktet, protože: Tori, piáno, dvě zpěvačky (dcera a neteř), smyčcové kvarteto (Apollon Musagète) a šest dechů (hoboj, klarinet, flétna, anglický roh, fagot a kontrafagot)...?
Po obsahové stránce je album příběhem ženy, které skončil vztah. Je samotná v týž večer, ve starém domě, u řeky, kdesi v Irsku. Se soumrakem se z přírody vyjeví mýtické stvoření dětského zjevu nazvané Annabelle (ztvárnila čerstvě jedenáctiletá dcera Tori, Natashya Hawley), která osamocenou ženu přinutí, aby ji následovala. Obě jsou... číst dále
Tori Amos nás za posledních deset let velkoryse obdarovává. Sedm studiovek, tři oficiální bootlegy, dvě kompilace, dvě EP a jeden živák. Je sice pravda, že některé byly méně lahodné, důležité ale je i to, že se stará o své fanoušky, nenechává je neukojené čekat. Anebo jenom ví, že se lidi kvůli penězům musí otáčet. Soudy nechávám na vás.
Dvanáctá studiovka "Night Of Hunters" je opět konceptuálnější, než bývá zvykem. Je "písňovým cyklem jednadvacátého století, který je inspirovaný klasickými tématy vážné hudby posledních čtyř set let". A ano, ta věta zní lacině. Osmačtyřicetiletá Amos se nechala inspirovat Igorem Fjodorovičem Stravinskim (jeden z nejpodstatnějších skladatelů 20. století) a v hlavě jí utkvěl nápad, že její piáno doprovodí oktet; přišlo jí zajímavé, že jednotlivé hlasy mohou vyjadřovat hlasy několika postav a zároveň nerušit piáno. Ať počítám, jak počítám, tak fakt nevím, čím myslí ten oktet, protože: Tori, piáno, dvě zpěvačky (dcera a neteř), smyčcové kvarteto (Apollon Musagète) a šest dechů (hoboj, klarinet, flétna, anglický roh, fagot a kontrafagot)...?
Po obsahové stránce je album příběhem ženy, které skončil vztah. Je samotná v týž večer, ve starém domě, u řeky, kdesi v Irsku. Se soumrakem se z přírody vyjeví mýtické stvoření dětského zjevu nazvané Annabelle (ztvárnila čerstvě jedenáctiletá dcera Tori, Natashya Hawley), která osamocenou ženu přinutí, aby ji následovala. Obě jsou přeneseny o tři tisíce let dříve, ... a je to zajímavé poslouchání a rozjímání, i když pokračuje sice ještě více fantasy-směrem. Příběh, no. O lásce a citech obecněji, o vděčnosti, smyslech života, pomíjivosti a mnoha jiných nesmrtelných filozofiích.
Tori Amos se uvědoměle vrhla do nelehkého úkolu, studovala díla mistrů, která dále rozvedla (v pointě udělala variace některých velmi slavných děl, otesala, přearanžovala a otextovala). Výsledek je neuvěřitelný. Dechberoucí aranže vám vynahradí újmu z možná kýčovitějšího příběhu (jelikož mytologie a jiná fantasy slýcháváme v písňových cyklech a operách už stovky let, ale třeba bude jednou "Night Of Hunters" stejně známé jako "Orfeo ed Euridice"). Jednu z těch největších facek dostanete při prvním poslechu hlasu dcery Amos, to, co (tehdy ještě desetiletá) Natashya Hawley předvádí v partu Annabelle, je k nevíře. Asi fakt nepadají daleko.
Tori Amos se v tomto neoklasickém písňovém cyklu našla v ženské i mužské postavě. Přiznává, že celý tento příběh je jak "opisem intimních konfliktů v jejím manželství", tak opisem těch globálnějších problémů dnešního světa. A je úplně na vás, jak se k tomto více než hodinu trvajícímu melodramatu postavíte. Respektuji, že tato hudba je vážnější a Tori mohla na albu nechat více skladeb jako "Job's Coffin", nebylo by pak tak náročné, usedlé a těžké.
V případě tohoto mistrovského kusu by nebylo slušné vytyčovat něco jako nejlepší pasáže tohoto cyklu. Odvařily mě skladby jako "The Chase", "Night Of Hunters", zmíněné "Job's Coffin" nebo "Seven Sisters". Pokud se deskou prokoušete několikrát, najdete si, bezpochyby, nejeden nezapomenutelný úsek.
O desce "Night Of Hunters" se píše jako o tom nejlepším, co Tori za celou svou produktivní dekádu vytvořila. Tíhla k tomu déle, a i když to nebylo dopředu jasné, nepřestřelila ani trochu. Její variace mistrů jako Mendelssohna, Schummana nebo Mussorgského jsou znamenité a dokazují leccos. Přinejhorším jenom to, že je Tori Amos opravdová skladatelka, která má více než jenom talent. A to už je dneska, pomalu, přežitkem.
80.00%
81.67%
Komentáře