Nezlobte se na mě, ale říkám vám, že kdyby tuhle desku nahrála nějaká neznámá, míň provařená kapela než Therapy?, půlka hudebního světa by si za hlasitýho pomlaskávání měnila spoďáry.
Kdyby. Takhle je to jenom další album Therapy?. Album mezi minulým „dalším“ albem a příštím „dalším“ albem. Byť s puncem kvality. Každé to „další“ album si stejně ze starý známosti poslechnete, zjistíte, že to pořád není něco podobně nesmrtelného, jako bylo Troublegum, založíte ad acta a svět se může další dva roky točit obvyklým tempem. Nemám pravdu? A s touhle deskou by to mohlo být zrovna tak. Jenže. Když se zbavíte zbytečných předsudků nebo dokonce despektu, zapomenete na všechny ty Screamagery, Nowhery nebo Diany a necháte ji rolovat několikrát po sobě (a jméno kapely si v souboru změníte, já nevim třeba na Jesus Loves Noise), zničehonic zjistíte, že máte přeražených pár žeber a vaše kočka už se doma dva dny radši neukázala. Crooked Timber je totiž rigorózní úder přímo na solar. Syrová a přímočará masa razantních riffů a nespoutaného hluku. Therapy? (pardon, Jesus Loves Noise samozřejmě) téměř rezignovali na pro ně tolik typické prvoplánové melodie a nahráli dynamické album, plné neuhlazeného noiseového rock’n’rollu, punku nebo třeba i rockabilly (Enjoy the Struggle). McKeeganova nabroušená basa vás začne škrtit od prvních vteřin úvodní The Head that Tried to Strangle Itself a jestli nezemřete při nekompromisní palbě Clowns Galore,... číst dále
Nezlobte se na mě, ale říkám vám, že kdyby tuhle desku nahrála nějaká neznámá, míň provařená kapela než Therapy?, půlka hudebního světa by si za hlasitýho pomlaskávání měnila spoďáry.
Kdyby. Takhle je to jenom další album Therapy?. Album mezi minulým „dalším“ albem a příštím „dalším“ albem. Byť s puncem kvality. Každé to „další“ album si stejně ze starý známosti poslechnete, zjistíte, že to pořád není něco podobně nesmrtelného, jako bylo Troublegum, založíte ad acta a svět se může další dva roky točit obvyklým tempem. Nemám pravdu? A s touhle deskou by to mohlo být zrovna tak. Jenže. Když se zbavíte zbytečných předsudků nebo dokonce despektu, zapomenete na všechny ty Screamagery, Nowhery nebo Diany a necháte ji rolovat několikrát po sobě (a jméno kapely si v souboru změníte, já nevim třeba na Jesus Loves Noise), zničehonic zjistíte, že máte přeražených pár žeber a vaše kočka už se doma dva dny radši neukázala. Crooked Timber je totiž rigorózní úder přímo na solar. Syrová a přímočará masa razantních riffů a nespoutaného hluku. Therapy? (pardon, Jesus Loves Noise samozřejmě) téměř rezignovali na pro ně tolik typické prvoplánové melodie a nahráli dynamické album, plné neuhlazeného noiseového rock’n’rollu, punku nebo třeba i rockabilly (Enjoy the Struggle). McKeeganova nabroušená basa vás začne škrtit od prvních vteřin úvodní The Head that Tried to Strangle Itself a jestli nezemřete při nekompromisní palbě Clowns Galore, nadechnete se až s postrockovou instrumentálkou Magic Mountain, která je společně s mírně zasněným songem Exiles jediným klidnějším místem alba. Náboženství čtyř strun. Pokud nejste hluchý, konvertujete okamžitě. A stejně razantní jsou i bubny parťáka z rytmiky Neila Coopera. Na kytaru Andyho Cairnse zbyly tentokrát většinou jen druhé housle a sem tam pár kudrlinek. O to ale šlo a není to vůbec na škodu. Stejně ho asi víc než muzika začala zajímat filozofie Immanuela Kanta. „From the crooked timber of humanity, no straight thing was ever made."
Prostě žádné „další“ album. Minimálně album s myšlenkou. Špinavé, strhující, geniální ve své jednoduchosti. A zahrané s neuvěřitelným nasazením. Co chcete víc. Tím dneska končím, došly mi totiž superlativy.
Nepodceňujte tuhle kapelu. Jesus Loves Noise mají pořád co říct. Ta mírně prorezlá mašinérie nejistoty teď zrovna kácí stromy jako lazebník sibiřský.
23.05.2015 - 14:44 | Akana
Zvláštním způsobem je na ně spoleh. Alba Therapy? už po léta nebývají mediálně vyhlíženou událostí sezóny, přesto většinou nejsou jen další baťovskou cvičkou v řadě. Na jednu stranu vždy obsahují základní charakteristiky jejich jedinečného mixu tvrdého rocku, punku a noise, zároveň ale odrážejí i hluboko zakódovanou nechuť kapely se opakovat. Každá nahrávka je trochu jiná, jednou melodičtější, jindy špinavější, jednou zvukově šťavnatá, podruhé syrově oholená. Úspěšná rezistence proti rutinní opotřebovanosti je ale všem společná a výjimkou není ani celkově dvanáctá řadová deska Crooked Timber.
Patří k takovým, kterým by žebříčky prodejnosti odolávaly i kdyby se snad do nich pokoušely protlačit (a o to se Therapy? stejně už dávno nesnaží). Ne, že by vyloženě rezignovala na melodie, těm irský trojlístek i nadále věnuje pozornost, i když jistě ne takovou jako kdysi na průlomovém Troublegum. Jde spíš o stavbu písní, pro něž tradiční sloka-refrén není dogmatem, a hlavně o zvuk. Ten není nijak zvlášť vymydlený, spíš se jedná o hrubě opracovaný monolit, ze kterého trčí tady ohulená McKeeganova basa, jinde strohá ale úžasně nápaditá Cairnsova kytara nebo – a to velmi často – suché bušení bicích Neila Coopera. Rytmická stránka hraje vůbec na albu významnou úlohu.
Obdivuhodné ale je především to, s jakou vynalézavostí a šturmem dokážou muzikanti svoje tři instrumenty vzájemně kombinovat v mnoha variacích. Přitom zvukový profil alba zůstává jednotný, jedovatě syrový. Jedna barva v mnoha odstínech. Na tom nic nemění ani výjimečně atmosféričtější pasáže v Exiles nebo Magic Mountain (desetiminutová instrumentálka je sice odvážný kousek, ale tady bych přeci jen krátil), ty jsou jen kořením zvýrazňujícím celkovou chuť. Z desky nevyčnívají ani žádné jednoznačné hity. Výborné jsou Enjoy the Struggle, Clowns Galore, Crooked Timber nebo Somnambulist, ale víc jako součást kompletu než jako žebříčkoví solitéři. Masovému vkusu nejde naproti ani vokál Andyho Cairnse, který si jen výjimečně dopřeje efektní zdvojování.
Deset skladeb, v nichž se podle Cairnsových slov kapela pokusila pojmenovat to, co dělá člověka jako druh jedinečným, skutečně netouží dostat se do každé domácnosti. Stejně tak bychom album těžko hledali ve výročních sumářích odborníků. Možná i zaslouženě, je spousta čerstvější a odvážnější muziky. Ale solidnost Therapy? stejně budí respekt a jelikož má zároveň pořád daleko k vyšeptalosti, zaslouží si, aby je svět ještě neztrácel ze zřetele.