Když má někdo tak rozsáhlou diskografii jako Ani DiFranco a každá její položka snese měřítka špičkové kvality protože jejich autorka prostě neumí vyprodukovat šunt, pak se těžko některá z nich stane milníkem, opěvovaným vzorem, pravidelným návštěvníkem žebříčků "nejlepších alb všech dob". Notabene když hudba, kterou Ani DiFranco dělá, nehýří prvoplánovými útoky na stereotypní návyky posluchačů. Její nahrávky jsou zkrátka všechny pozoruhodné, každá jinak a jindy, a těžko z nich vybírat nějakou stěžejní nebo stylotvornou. Může být takovou třeba patnáctá v pořadí nazvaná Reprieve? Obávám se že ne, ale obavy nejsou na místě, protože na její kráse to nic neubírá a cíle této jedinečné autorky a interpretky jsou koneckonců zcela jiné.
Instrumentálně i harmonicky docela komplikované, na folkovém základě budované písně Ani mi vždycky evokovaly podobně nekompromisní tvůrčí postoj Joni Mitchell a na tomto albu se světy obou písničkářek přiblížily ještě víc než obvykle. Skladby jsou pojaté ve velmi intimním duchu, na aranžích s Ani spolupracoval pouze Todd Sickafoose (kontrabas, klávesové nástroje, trumpeta) přičemž si oba vystačili bez bicích a jen se střídmým a účelným programmingem. Dominantní je stále zpěvaččina kytara a i ta zní hodně lyricky, bez typických nervních vyhrávek, přesto neobyčejně vynalézavě a technicky propracovaně. Písně plynou zvolna, návnady v podobě přehlednějších melodií házejí jen vzácně (78%... číst dále
Když má někdo tak rozsáhlou diskografii jako Ani DiFranco a každá její položka snese měřítka špičkové kvality protože jejich autorka prostě neumí vyprodukovat šunt, pak se těžko některá z nich stane milníkem, opěvovaným vzorem, pravidelným návštěvníkem žebříčků "nejlepších alb všech dob". Notabene když hudba, kterou Ani DiFranco dělá, nehýří prvoplánovými útoky na stereotypní návyky posluchačů. Její nahrávky jsou zkrátka všechny pozoruhodné, každá jinak a jindy, a těžko z nich vybírat nějakou stěžejní nebo stylotvornou. Může být takovou třeba patnáctá v pořadí nazvaná Reprieve? Obávám se že ne, ale obavy nejsou na místě, protože na její kráse to nic neubírá a cíle této jedinečné autorky a interpretky jsou koneckonců zcela jiné.
Instrumentálně i harmonicky docela komplikované, na folkovém základě budované písně Ani mi vždycky evokovaly podobně nekompromisní tvůrčí postoj Joni Mitchell a na tomto albu se světy obou písničkářek přiblížily ještě víc než obvykle. Skladby jsou pojaté ve velmi intimním duchu, na aranžích s Ani spolupracoval pouze Todd Sickafoose (kontrabas, klávesové nástroje, trumpeta) přičemž si oba vystačili bez bicích a jen se střídmým a účelným programmingem. Dominantní je stále zpěvaččina kytara a i ta zní hodně lyricky, bez typických nervních vyhrávek, přesto neobyčejně vynalézavě a technicky propracovaně. Písně plynou zvolna, návnady v podobě přehlednějších melodií házejí jen vzácně (78% H2O, A Spade, Shroud) a aplikované jako hudební kulisa se zcela míjejí účinkem. V tomto případě se vyplatí projít s nimi celou cestu s ušima nastraženýma a všímat si detailů, které pak songy rozsvítí do nekřiklavého ale o to trvanlivějšího půvabu.
Společenská angažovanost pro zpěvaččinu tvorbu charakteristická úplně nezmizela, viz reflexe řádění hurikánu Katrina nebo obal zpodobňující reálný strom zasažený výbuchem v Nagasaki, ale přece jen výrazně ustupuje osobnějším tématům. Žádná nyjící milostná vyznání ale samozřejmě nečekejme, na to je Ani DiFranco příliš chytrá ženská a z její hudby i textů je to znát. Tentokrát ovšem silněji udeřila i na svou citlivější strunu.
Komentáře