Třetí albový zářez The Doors nebývá v rámci jejich diskografie příliš protěžován, v žebříčcích oblíbenosti se dívá na své dva předchůdce nebo L.A.Woman spíš ze zadních pozic, ale já k jeho přehlížení nevidím pádnější důvod. Poté, co kapela prezentovala většinu plodů svého prvotního skladatelského přetlaku, pustila se do psaní zbrusu nových písní a dokázala, že pramen invence jí zdaleka nevyschl. Většina repertoáru na albu se zařadila do jejího zlatého fondu, přičemž poukazování na jeho uhlazenější zvukovou podobu mi přijde poněkud zveličující. Žádný zásadnější rozdíl neslyším a při pestrosti, jakou album bezesporu oplývá, takové srovnávání ani nemá moc smysl.
Dvě z písní jsou přece jen staršího data. Úderný singlový hit Hello, I Love You připomínající The Kinks (jinou tvář britských kolegů evokuje i Love Street) a průměrnější Summer's Almost Gone přibyly na album dodatečně, když se skupině nepodařilo dotáhnout nahrávání hudebně-poetického cyklu Celebration of the Lizard, který měl původně obsadit celou jednu stranu LP. Použitá z něj nakonec byla jen skvělá halucinogenní skladba Not to Touch the Earth, v níž se Manzarek s Kriegerem trumfují, kdo z nich působivěji navodí beztížný stav. Celý ambiciózní dramatický kus se vydání dočkal až o dva roky později na živáku Absolutely Live.
Na Waiting for the Sun tak chybí podobná hudební performance, jaké s katarzním účinkem uzavíraly debut (The End) i Strange Days... číst dále
Třetí albový zářez The Doors nebývá v rámci jejich diskografie příliš protěžován, v žebříčcích oblíbenosti se dívá na své dva předchůdce nebo L.A.Woman spíš ze zadních pozic, ale já k jeho přehlížení nevidím pádnější důvod. Poté, co kapela prezentovala většinu plodů svého prvotního skladatelského přetlaku, pustila se do psaní zbrusu nových písní a dokázala, že pramen invence jí zdaleka nevyschl. Většina repertoáru na albu se zařadila do jejího zlatého fondu, přičemž poukazování na jeho uhlazenější zvukovou podobu mi přijde poněkud zveličující. Žádný zásadnější rozdíl neslyším a při pestrosti, jakou album bezesporu oplývá, takové srovnávání ani nemá moc smysl.
Dvě z písní jsou přece jen staršího data. Úderný singlový hit Hello, I Love You připomínající The Kinks (jinou tvář britských kolegů evokuje i Love Street) a průměrnější Summer's Almost Gone přibyly na album dodatečně, když se skupině nepodařilo dotáhnout nahrávání hudebně-poetického cyklu Celebration of the Lizard, který měl původně obsadit celou jednu stranu LP. Použitá z něj nakonec byla jen skvělá halucinogenní skladba Not to Touch the Earth, v níž se Manzarek s Kriegerem trumfují, kdo z nich působivěji navodí beztížný stav. Celý ambiciózní dramatický kus se vydání dočkal až o dva roky později na živáku Absolutely Live.
Na Waiting for the Sun tak chybí podobná hudební performance, jaké s katarzním účinkem uzavíraly debut (The End) i Strange Days (When the Music's Over). Truchu jí supluje jen drobná ale působivá (zvlášť v živém provedení se "zastřeleným" Morrisonem válejícím se po zemi) etuda s popravou v protiválečním songu Unknown Soldier. Na klasickém flamencovém kusu Asturias je postavená píseň Spanish Caravan, jejíž text je sice dost jednoduchá říkanka, ale ve spojení s nápaditým využitím hudebního motivu i velmi evokativní. Morrisonova fascinace americkým dávnověkem se promítá do My Wild Love s omamnou melodií zpívanou a capella a perkusivním nasazením hlasů členů kapely, která může připomenout jak šamanské obřady Indiánů (Jimovo tělo přece už od dětství obýval duch jednoho z nich), tak i černošské pracovní písně.
Noblesnější, až croonerskou polohu předvádí Morrison v písni Yes, the River Knows, ale ani v té nechybí temnější spodní proudy. Naopak nejdrsnější a nejbluesovější je jeho zpěv v závěrečné Five to One. Kdepak, Waiting for the Sun svým studiovým předchůdcům nic nedluží, znatelnějšího přešlapu ve svém soundu se The Doors dopustí až na příští desce, a ani tam nepůjde o žádnou katastrofu. Zatím si kapela udržuje obdivuhodně vyrovnanou bilanci.
08.09.2020 - 10:38 | vishnar
Výborné album, na kterém najdeme hromadu dobrých a dnes už klasických písniček. Slyšel jsem verzi s bonusy, takže jsem nebyl ochuzen o celý hudební experiment Celebration of the Lizard, z něhož je na albu využit jen kousek ( Not to Touch the Earth). Jedno z mých nejoblíbenějších alb této kapely.