Chieftains - Voice of Ages

Nahrávky postavené na množství hostů jsou pro The Chieftains příznačné už nějaký ten pátek. V prvních dekádách své existence tito nestoři irského folkového revivalu důkladně proseli sklizeň tradičních písní Zeleného ostrova tam a zpátky, zájem o koncepčnější celky nebo nezvyklá spojení byl pak logickým krokem, jak se fanouškům neomrzet. Někdy tato alba stavějí na slavných a nečekaných jménech (The Long Black Veil, Tears of Stone), jindy výběr hostů podřizují jednotící myšlence, pomocí níž zkoumají propojení irské lidové hudby s jinými žánry či regiony. Na tomto poli dosáhli fantastických výsledků třeba na „galicijském“ albu Santiago nebo „mexickém“ San Patricio.

Deska Voice of Ages stojí někde mezi těmito dvěma póly. Opravdu masově populární umělce, jako byli Sting či Rolling Stones, tady nenajdeme a ani koncepce se nezdá být tak vyhraněná, přesto album za svými předchůdci v ničem nezaostává. Výběr hostů není striktně vymezený, ale obecně tíhne k americkým pokračovatelům irského dědictví, tedy country, folku, americaně. Country a bluegrass už si The Chieftains vzali na mušku na deskách Down the Old Plank Road a Further Down the Old Plank Road, tady je ale personální i stylový rozptyl větší, zadání volnější. Také ústřední irský element je tu výraznějším pojítkem, než při podobných dýcháncích v minulosti. Baví se při tom evidentně všichni, bezprostřední potěšení z hudby tryská z každé písně a přeskakuje na posluchače jak oheň na doškovou střechu.

Drtivou většinu alba tvoří irské tradicionály, jen výjimečně si sebou hosté přinesli něco svého (The Civil Wars) nebo odjinud vypůjčeného, jako folkrockoví The Decemberists. Dylanovka When the Ship Comes In ovšem pochází z období, kdy pan Zimmerman, ještě jako čistě folkový bard, plenil jeden ostrovní nápěv za druhým, takže i ona do celku bezvadně zapadá. Strhující jízdu předvádějí Carolina Chocolate Drops (Pretty Little Girl), ve skočných písních září i hvězdy moderního bluegrassu Punch Brothers (jediní zastoupení dvakrát). Pupeční šňůru vedoucí od irských lidovek k americké country odhalují Pistol Annies nebo The Secret Sisters. Asi nejexotičtěji působí v plejádě „moderních tradicionalistů“ jméno Justina Vernona z indiefolkových Bon Iver, ale i jeho jemný přednes písně Down in the Willow Garden od bluegrassového kytaristy Charlieho Monroea přirozeně ladí s ostatními.

The Chieftains zalovili i mezi krajany (Imelda May, Lisa Hannigan – její verze My Lagan Love je přinejmenším stejně jímavá jako ta od Sinéad O'Connor) nebo sousedy (skotský zpěvák Paolo Nutini) a dokonce i ve vlastních řadách. Do skladby s všeříkajícím názvem The Chieftains Reunion pozvali některé bývalé členy skupiny a rozjeli s nimi jedenáctiminutový šťavnatý rej se střídajícími se sóly jednotlivých muzikantů. Milou perličkou (zdaleka ne jen kuriozitou) je pak The Chieftains in Orbit, kde kapela virtuálně doprovází kosmonautku Cady Coleman hrající na flétnu přímo na Mezinárodní vesmírné stanici. A mimo není ani bonusová píseň Lundu s galicijským dudákem a flétnistou Carlosem Núñezem, která působí tak trochu jako dodatek k o šestnáct let starší desce Santiago.

Žádný z hostů si nehraje na hvězdy, stejně jako ze sebe The Chieftains nedělají diktátory. Kapelník Paddy Moloney sice tradičně bdí nad většinou aranží, ale úlohu své kapely, i když zcela zásadní, nijak nezveličuje. Sólisté i doprovod jsou stejně důležití, všichni pokorně slouží kráse písně, která je v případě irského hudebního pokladu nezměrná a na tomto albu zpříma osvětlená. Popsat ji – na rozdíl od sešlosti, která ji produkuje – není možné. Zbývá jen poslouchat a radovat se z ní.