Caleova zářivá série pokračuje. Na desce Slow Dazzle představuje další desítku výjimečných písní, které by se daly velmi přibližně označit jako inteligentní písničkářský rock, ale v případě tohoto Velšana určitě lépe neškatulkovat. K albu jako celku se dá při porovnání s předchozím Fear jen těžko něco dodat. Podobný sound (Cale si opět všechno produkoval sám), střídání baladičtějších i rockovějších poloh, tématická rozmanitost, temné podtóny ve zdánlivě idylických melodiích. Žádná nápadná změna kurzu, ale pořád první songwriterská třída.
Důležitou spojnicí mezi oběma deskami jsou Brian Eno a Phil Manzanera, kteří tu do aranží opět výrazně promlouvají, nemalý vklad tu má ale i Chris Thomas (housle, elektrický klavír), který Caleovi produkoval album Paris 1919. Na rytmické posty dosadil autor folkrockově zaměřené muzikanty Gerryho Conwaye (bicí) a Pata Donaldsona (basa), ale ráz jejich domovských hudebních pastvin se do Caleova stylu významněji nepromítl.
Z devíti autorských kousků se poněkud vymyká závěrečná skladba The Jeweler, jejíž text Cale jakoby nezúčastněně recituje do vibrujícího ambientního hukotu, jinak jde ale vesměs o zpěvné, melodicky výrazné písně. Tradičně nejtrvanlivějšími se staly hlavně pomalejší songy (Mr. Wilson, Taking It All Away, Darling I Need You, I'm Not The Loving Kind), nezaostávají ovšem ani ty ráznější. V nich nasazuje Cale o něco obhroublejší vokál, který v Dirty-Ass Rock 'N' Roll trochu... číst dále
Caleova zářivá série pokračuje. Na desce Slow Dazzle představuje další desítku výjimečných písní, které by se daly velmi přibližně označit jako inteligentní písničkářský rock, ale v případě tohoto Velšana určitě lépe neškatulkovat. K albu jako celku se dá při porovnání s předchozím Fear jen těžko něco dodat. Podobný sound (Cale si opět všechno produkoval sám), střídání baladičtějších i rockovějších poloh, tématická rozmanitost, temné podtóny ve zdánlivě idylických melodiích. Žádná nápadná změna kurzu, ale pořád první songwriterská třída.
Důležitou spojnicí mezi oběma deskami jsou Brian Eno a Phil Manzanera, kteří tu do aranží opět výrazně promlouvají, nemalý vklad tu má ale i Chris Thomas (housle, elektrický klavír), který Caleovi produkoval album Paris 1919. Na rytmické posty dosadil autor folkrockově zaměřené muzikanty Gerryho Conwaye (bicí) a Pata Donaldsona (basa), ale ráz jejich domovských hudebních pastvin se do Caleova stylu významněji nepromítl.
Z devíti autorských kousků se poněkud vymyká závěrečná skladba The Jeweler, jejíž text Cale jakoby nezúčastněně recituje do vibrujícího ambientního hukotu, jinak jde ale vesměs o zpěvné, melodicky výrazné písně. Tradičně nejtrvanlivějšími se staly hlavně pomalejší songy (Mr. Wilson, Taking It All Away, Darling I Need You, I'm Not The Loving Kind), nezaostávají ovšem ani ty ráznější. V nich nasazuje Cale o něco obhroublejší vokál, který v Dirty-Ass Rock 'N' Roll trochu připomíná nedůtklivost Lou Reeda a v Guts je už vyloženě naštvaný a jedovatý. Ovšem ten největší klenot alba - aniž by to nějak snižovalo Caleovu autorskou invenci – se skrývá v předělávce Elvisova megahitu Heartbreak Hotel. Původní, sexappealem nabitá verze se tu změnila v děsivou, skoro caveovskou litanii taženou plíživým riffem a v refrénech zažehávanou kvílivými zvukovými vlnami, extatickými sbory a Caleovým křikem.
Rocková písničkařina v podání Johna Calea je po zvukové i myšlenkové stránce esteticky vytříbená záležitost. Snad to je důvodem, proč jeho jinak docela konvenčně vystavěné písně nikdy - a Slow Dazzle není výjimkou – nekroužily vrchními patry hitparád. Měřítka jejich kvality ale samozřejmě leží jinde a jedním z nich je prověrka časem. Každý interpret má nějaký svůj zlatý fond, na jehož ukázky se na koncertech nejvíc čeká. Cale si ten svůj z velké části vybudoval právě v první polovině 70. let a dodnes neztratil přitažlivost a lesk.
Komentáře