Ta první věta titulku rozhodně nemá být oslavou rasismu ani novodobých nácků. Beyoncé může mít svého čer*ého krále, bílí můžou mít svého Sufjana Stevense. Hudba je jen jedna. Jak "Black Is King" divy z Houstonu, tak "The Ascension" rodáka z Detroitu jsou svým způsobem sbírkami protestsongů. A jakou barvu pleti mají jejich autoři, je i není podstatné a může i nemusí v tom hrát roli.
Sufjan zpívá, hraje, skládá a vydává alba přes dvacet let. V diskografii měl do letošního září sedm řadovek a v životopisu spolupráce s filmovými tvůrci, divadelními soubory a se jmény jako The National, Nico Muhly, Bryce Dressner, Son Lux, Serengeti nebo Lowell Brams. Něžné vánoční koledy střídaly náročné klasické kompozice, experimentálně elektronické kusy i ryzí folkové písničky. Jeho osmá studiovka jako by tohle všechno protnula do jednoho veledíla.
Možná i proto nahrávka trvá (na dnešní dobu hutných) osmdesát minut. Je to ale velice dobře využitý čas. Patnáct položek kolekce prezentuje svého autora jako šikovného skladatele výrazných melodií a zručného aranžéra. Až na výjimky si Stevens všechny nástroje nahrál sám a celé album sám produkoval. Výsledek je tak jeho vlastní zpovědí, upřímnou, nepřikrášlenou, přesto nádhernou.
Celé to od prvního tónu zní bombasticky, velkolepě. A je to záměr. Sufjan své songy často zahajuje jemnými melancholickými polibky, které následně vystřídá obrovská, všeobjímaící náruč plná ohromujících... číst dále
Ta první věta titulku rozhodně nemá být oslavou rasismu ani novodobých nácků. Beyoncé může mít svého čer*ého krále, bílí můžou mít svého Sufjana Stevense. Hudba je jen jedna. Jak "Black Is King" divy z Houstonu, tak "The Ascension" rodáka z Detroitu jsou svým způsobem sbírkami protestsongů. A jakou barvu pleti mají jejich autoři, je i není podstatné a může i nemusí v tom hrát roli.
Sufjan zpívá, hraje, skládá a vydává alba přes dvacet let. V diskografii měl do letošního září sedm řadovek a v životopisu spolupráce s filmovými tvůrci, divadelními soubory a se jmény jako The National, Nico Muhly, Bryce Dressner, Son Lux, Serengeti nebo Lowell Brams. Něžné vánoční koledy střídaly náročné klasické kompozice, experimentálně elektronické kusy i ryzí folkové písničky. Jeho osmá studiovka jako by tohle všechno protnula do jednoho veledíla.
Možná i proto nahrávka trvá (na dnešní dobu hutných) osmdesát minut. Je to ale velice dobře využitý čas. Patnáct položek kolekce prezentuje svého autora jako šikovného skladatele výrazných melodií a zručného aranžéra. Až na výjimky si Stevens všechny nástroje nahrál sám a celé album sám produkoval. Výsledek je tak jeho vlastní zpovědí, upřímnou, nepřikrášlenou, přesto nádhernou.
Celé to od prvního tónu zní bombasticky, velkolepě. A je to záměr. Sufjan své songy často zahajuje jemnými melancholickými polibky, které následně vystřídá obrovská, všeobjímaící náruč plná ohromujících instrumentačních a produkčních vychytávek. Jedno z takových olbřímích objetí přijde třeba ve druhé minutě "Lamentations" nebo ve třetí minutě hypnotické mantry "Die Happy". Závěrečný dvanáctiminutový opus "America" je pak ztělesněním celé desky, finálním vyždímáním všech emocí a jejich setřením z podlahy.
K tomuto ždímání a stírání využívá autor širokou škálu nástrojových prostředků. Chybí sice banjo, jsou tu však elektrické kytary, trumpety, vibrafony, analogové syntezátory, samply, ruchy, všelijaké cvrlikání či kraftwerkovské bicí automaty. To vše zabalené do charakteristických vrstvení, ozvěn a vrstvení ozvěn. Díky Stevensovu nadpřirozenému talentu napsat skvělou zpěvnou melodii lze přesto o "The Ascension" hovořit jako o popovém albu. Vždyť co jiného jsou kousky jako "Video Game" nebo "Landslide" než překrásné popové písně?
V textech pak pětačtyřicetiletý muzikant odhaluje své zklamání z rodné země ("Don't do to me what you do to America" - "America"), ale i rozčarování z nejisté přítomnosti a ještě nejistější budoucnosti ("For the life of me I can't account for human nature" - "Ursa Major"). Jména songů a verše zasypává klišovitými slovními spojeními ("Make Me An Offer I Cannot Refuse", "Run Away With Me", "Tell Me You Love Me"). Přiznává, že jejich nadužívání vede k tomu, že ztrácejí svůj význam, jedním dechem ale dodává, že on sám se v uplynulých letech dostal do okamžiku, kdy zjistil, že je potřebuje. "Tyhle fráze se předávají z generace na generaci prostě proto, že nám pomáhají přežít každý den," říká.
Víra, její ztráta a pochybnosti o jejím znovunalezení. Procitnutí z amerického snu. "The Ascension" je složité album. Složité a přesto tak prosté. Sufjan Stevens otevřel oči a vyřizuje si účty se světem. Používá k tomu přitom osvědčené a léty prověřené receptury - stejně jako michelinský šéfkuchař ví, kde přesně má jakou kořenku, kdy přesně po ní sáhnout a kolik přesně z ní odsypat. Posluchač se pak stává návštěvníkem prvotřídní restaurace, který si může být jistý, že to, co dostane na talíři, bude moci přirovnat k chuťovému orgasmu. Jinými slovy - právě jste dočetli recenzi na jednu z desek roku 2020.
01.10.2020 - 17:10 | Acid3P
Až príliš veľa hudby na jednom mieste. Takto to vyzerá, keď hudobník koncentruje svoje najlepšie hudobné nápady na jednom albume, a ešte ich doplní hitovosťou. Svojskou, ale hitovosťou.