Radůza - Andělové z nebe

Hodně lidí považuje Andělové z nebe za Radůzin debut přestože svojí první desku s názvem Blues? nahrála už v roce 1994. Tehdy byla folkařkou s kytarou, evidentně talentovanou, ale teprve její setkání s harmonikou (a taky s nešetrnými životními kotrmelci) z ní stvořilo nepřehlédnutelnou osobnost, s níž lze u nás těžko někoho srovnávat. Písničky s harmonikou jsou tady jednoznačně nejpůsobivějšími kusy, hlavně Jednou to pomine a Dnes v noci nad světy jsou klenoty, které zůstaly trvalou součástí Radůzina repertoáru. Jsou zdánlivě stylizované do podoby jakýchsi staropražských pouličních odrhovaček nebo šansonů (tahle poetika se vyskytuje i u dalších), ale prožitek je absolutně současný a osobní, naléhavost těch písniček trhá srdce na kusy zpěvačce i posluchači.

Harmonika se skoro pravidelně střídá s kytarovými, víc tradičně folkovými skladbami, které samy o sobě většinou nejsou špatné, ale vedle těch rozervaných šansonů působí tak nějak vybledle. Poměr mezi těmito dvěma polohami Radůza vyrovná až na dalších dvou deskách. Klavír výjimečně dominuje Bílé hlíně, která ale patří k vrcholům alba. K trochu rozporuplnému dojmu z Andělů u mě taky přispívá přítomnost dvou veselých skorodětských popěvků (Cestou do Jenkovic s hostující Zuzanou Navarovou a Do Afriky), u kterých mám dojem, že se Radůza do té čtverácké bezstarostnosti spíš nutí a mezi ostatními písněmi se vyjímají dost nepatřičně. Ať se jí to líbí nebo ne, Radůza je královnou ve vyjadřování těch méně veselých odstínů našich životů. Od hořkosladké melancholie přes křehký smutek až po hlubokou chandru vymítanou patetickým vzdorem. Radůzina hudba ve mě rezonuje a zasahuje. Na Andělech jsou sice i střely, které nejdou přesně na cíl, ale zároveň takové, co zasáhnou napořád.

další recenze autora najdete na jeho webu music-koment.webgarden.cz