Leonard Cohen - Various Positions

Ačkoli se Leonard Cohen po kontroverzním experimentu s albem Death of a Ladies' Man pokorně vrátil ke střídmějšímu a jeho písním přiléhavějšímu aranžování, časy, kdy mu stačila španělka, už nechal definitivně za sebou. I nadále má potřebu svůj zavedený skladatelský a textařský rukopis ozvláštňovat drobnými aranžérskými inovacemi, po zkušenostech s Philem Spectorem je už ale mnohem opatrnější. Zatímco na album Recent Songs pronikly některé prvky z blízkovýchodní nebo latinskoamerické oblasti, následující kolekce Various Position zastihla kanadského básníka s klávesami Casio na klíně, ani v tomto případě se ale novou hračkou nenechal strhnout k jejímu nadužívání. Ostatně to, co ho na ní lákalo, byla právě jednoduchost.

Spolu s producentem Johnem Lissauerem, který dohlížel už na deset let staré album New Skin for the Old Ceremony, dbali důsledně na to, aby od Cohenovy poezie a hlasu neodvádělo pozornost nic nadbytečného. Zvuk syntezátorů tak nápadněji zasahuje jen do písní Dance Me to the End of Love a The Law, i tady ale setrvávají v roli pokorných kulisáků stavějících scénu pro slova a myšlenky. Podobně nevtíravě působí i ostatní nástroje, jen ve svižnější countryové The Captain se výrazněji ozvou stylové housle a piano. Ve skladbách Night Comes On a If It Be Your Will se dokonce doprovod svým komorním pojetím, postaveným na akustické kytaře, blíží oněm nejstarším songům.

S čím ovšem zpěvák tentokrát nakládá opravdu velkoryse, jsou sbory, a to pochopitelně především ženské. Doprovodné vokály se v jeho písních tu a tam objevovaly od počátku, zdůrazňovaly jejich smyslnost, něhu nebo melancholii, na Various Positions se z nich už ale stává setrvalý element. Ať už jako sborové vícehlasy v refénech písní Dance Me to the End of Love či Hallelujah, nebo ve formě sólového vokálu zpěvačky Jennifer Warnes vytvářejí působivý kontrast ke Cohenovu čím dál hlubšímu hlasu. Výjimečně, jako v písni Heart with No Companion, přijde ke slovu i mužský sbor.

Tím nejdůležitějším a nejsilnějším ale samozřejmě zůstávají Cohenovy verše. Milostné i sebezpytné, trýznivé i konejšivé, plné pochybností i naděje, obdivuhodně vrstevnaté a víceznačné. Biblické, erotické i existenciální motivy se působivě prolínají v nejznámější písni alba Hallelujah, která se zejména v posledních dvou dekádách dočkala bezpočtu zpracování nejrůznější úrovně, přestože po ultimátní verzi Jeffa Buckleyho z roku 1994 už ji sotva kdo může pozvednout výš. Jinou stěžejní skladbu Dance Me to the End of Love zase můžeme považovat za milostnou jen do chvíle, kdy zjistíme, že její inspirací byla děsivá praxe z nacistických lágrů nechávat vězněné hudebníky hrát u krematorií těsně předtím než i na ně přijde řada. Neodvratnost osudu i úpěnlivá a nezničitelná touha se mu přesto vzepřít je Cohenovým věčným tématem a proniká i do písní The Law nebo If It Be Your Will. Trochu přehlížená Hunter's Lullaby je zase hořkým povzdechnutím nad sebedestruktivním mužským sklonem utíkat z bezpečí rodinného krbu za nedosažitelnými chimérami.

Vydavatelská firma kvalitě alba nedůvěřovala natolik, že mu ani nazajistila distibuci ve Spojených státech. Snad podlehla dojmu, že filozofující básník s kytarou je v osmdesátých letech prošlé zboží i když si do studia přibalí laciný keyboard. Čas ale jednoznačně dokázal, že na písničkáře Cohenova formátu mají dobové tance pramalý vliv. Že jeho písně mají stejnou sílu, ať mu za zády duní orchestr nebo třeba jen tiká metronom.