Janis Joplin - Cheap Thrills

Jsou zpěváci, kteří vám nedají možnost rozpoznat, kolik do svého zpěvu vložili bezelstného duševního sebeobnažování, a kolik rafinované stylizace. Takových je většina a jejich přístup je naprosto legitimní a správný, protože, stejně jako u herců, nezáleží na cestě ke kýženému výrazu, ale na něm samotném. Když působí upřímně, nesejde na tom, jestli je v něm póza či ne. Pak jsou ale hlasy, do nichž jejich vlastník otiskne i ty nejtajnější kouty svojí duše bez jakýchkoli postranních úmyslů i pudu sebezáchovy tak bezprostředně, že spekulace o nějaké stylizaci jdou automaticky stranou. I tahle cesta je samozřejmě správná, ale pro ty, kdo jí podstupují, taky většinou sebedestruktivní. Posluchač je opojen totálně upřímným odevzdáním se umělce, ten ale hoří rychleji, než ostatní. Janis Joplin byla přesně takovým neřízeným, sebestravujícím plamenem bez regulačních ventilů. Oslnivý záblesk a rychlý konec. Youngovo "It's better to burn out than to fade away" naplnila beze zbytku.

Skvělým tahem u alba Cheap Thrills, druhého, které natočila pod hlavičkou sanfranciských Big Brother and the Holding Company, je kombinace živých a studiových nahrávek. Obojí se dobře doplňuje, a protože ani ty studiové nejsou přehnaně učesané, tvoří spolu vyvážený celek a dobře dokumentují skutečnou koncertní energii kapely. Ve dvou číslech - Combination of the Two a Oh, Sweet Mary - zůstává Janis v týmovém houfu s ostatními muzikanty, i když i tam jsou její vokály nepřeslechnutelné. Celý zbytek desky ale patří její živočišné, blues a soulem odchované pěvecké exhibici, která jinak výborně šlapající kapelu často odsuzuje do role doprovodného bandu. I Need a Man to Love, Piece of My Heart, Janisina vlastní Turtle Blues i syrová koncertní verze Ball and Chain jsou odzbrojující skvosty, do kterých zpěvačka pěchuje emoce po hromadách.

Jedinou ne úplně dokonalou chvilkou je pro mě kupodivu slavná verze Gershwinovy ukolébavky Summertime. Janis Joplin jí pojala odvážně po svém, ale myslím, že téhle písni sluší méně expresivní podání a subtilnější jazzové aranžmá přece jen víc. S verzemi Billie Holiday nebo dvojice Armstrong-Fitzgerald tenhle cover prohrává na body. Jinak se ale Cheap Thrills právem stalo klasikou a nesmrtelnou připomínkou jednoho závratného talentu, k němuž zástupy rockových, bluesových i soulových zpěvaček dodnes vzhlížejí a čerpají z něho inspiraci.