Tahle deska tak trochu připomíná chytrou horákyni. Je to sice kompilace již vydaných singlů, ty se však na žádném jiném albu nevyskytují a jde tudíž o jedinou ucelenou zprávu o důležitém, ba dokonce přelomovém období The Cure v letech 1982-1983. Takže deska řadová i neřadová. Navíc písně na ní zachycené složili a z větší části sami nahráli pouze Robert Smith a Lol Tolhurst, po bouřlivém odchodu Simona Gallupa jediní zbývající členové kapely, nad jejíž existencí v inkriminovaném období visel veliký otazník. Jsou to The Cure a nejsou to The Cure. A nakonec, přestože se pro tuto sérii malých desek vžilo mezi fanoušky důvěrné označení „veselé singlíky“, ani ta rozjásanost neplatí bezezbytku a písničky jsou to tudíž veselé i neveselé.
I tak nemůže být kontrast k předchozímu temnému majstrštyku křiklavější. Práce na Pornography kapelu fyzicky a zejména psychicky totálně vyšťavila a s odstupem lze říci, že právě radikální změna kurzu byla jedinou cestou jak The Cure zachránit. Smith s Tolhurstem při práci na dotyčných singlech především zavrhli chmurnou atmosféru předešlých nahrávek a vrhli se po hlavě na rozverný synth-pop. Výrazně upozadili kytary a naopak akcentovali syntezátory, za něž se Tolhurst přesunul od bicích. Také basová linka najednou posluchače nevláčí po bahnitém dně, nýbrž pošťuchuje někam pod disko kouli. Její puls není nepodobný tomu, co ve stejné době prováděli New Order, především skladbě The Walk jen těžko... číst dále
Tahle deska tak trochu připomíná chytrou horákyni. Je to sice kompilace již vydaných singlů, ty se však na žádném jiném albu nevyskytují a jde tudíž o jedinou ucelenou zprávu o důležitém, ba dokonce přelomovém období The Cure v letech 1982-1983. Takže deska řadová i neřadová. Navíc písně na ní zachycené složili a z větší části sami nahráli pouze Robert Smith a Lol Tolhurst, po bouřlivém odchodu Simona Gallupa jediní zbývající členové kapely, nad jejíž existencí v inkriminovaném období visel veliký otazník. Jsou to The Cure a nejsou to The Cure. A nakonec, přestože se pro tuto sérii malých desek vžilo mezi fanoušky důvěrné označení „veselé singlíky“, ani ta rozjásanost neplatí bezezbytku a písničky jsou to tudíž veselé i neveselé.
I tak nemůže být kontrast k předchozímu temnému majstrštyku křiklavější. Práce na Pornography kapelu fyzicky a zejména psychicky totálně vyšťavila a s odstupem lze říci, že právě radikální změna kurzu byla jedinou cestou jak The Cure zachránit. Smith s Tolhurstem při práci na dotyčných singlech především zavrhli chmurnou atmosféru předešlých nahrávek a vrhli se po hlavě na rozverný synth-pop. Výrazně upozadili kytary a naopak akcentovali syntezátory, za něž se Tolhurst přesunul od bicích. Také basová linka najednou posluchače nevláčí po bahnitém dně, nýbrž pošťuchuje někam pod disko kouli. Její puls není nepodobný tomu, co ve stejné době prováděli New Order, především skladbě The Walk jen těžko uvěříme, že se neinspirovala o čtyři měsíce starším megahitem Blue Monday.
The Cure neváhali uplatnit také jazzové vlivy, samozřejmě v patřičně ujeté formě. Laškovné synkopy ovládají píseň Speak My Language i největší hitovku kompletu The Love Cats, na níž by se klidně mohl tančit charleston na zahradě Jaye Gatsbyho. Věrohodnost této nečekané poloze skupiny dodává elastická rytmika hostujících Phila Thornalleye (podílel se už na produkci Pornography) a Andyho Andersona. Pravda, jsou tady i písně Just One Kiss a Lament, které oplývají nezanedbatelnou dávkou melancholie a k Pornography nemají zase tak daleko, na Japanese Whispers však tvoří spíše okrajovou barvu spektra. A překvapující je, že přes tuto stylovou dvojakost je album nečekaně kompaktní, možná dokonce víc, než následující, trochu tápající The Top.
Ačkoli Robert Smith tu podle vlastních slov předhodil veřejnosti jen hloupé pop-songy, napsané víceméně z trucu (vůči komerčnímu mainstreamu nebo vůči vlastní minulosti?), myslím, že kdyby ho to aspoň trochu nebavilo, těžko by z něj padaly tak svěží a zábavné hitůvky, jakými jsou zejména „áčkové“ skladby Let's Go to Bed, The Walk a The Love Cats. A ještě důležitější je, že mu tahle nezávazná a zároveň autoterapeutická stylistická rozcvička na synthpopové téma netušeným způsobem rozšířila výrazové obzory. Právě tady se zrodila ona zmalovaná poťouchlost a hravost, která tak osvěžujícím způsobem provětrávala desky z druhé půlky osmdesátých let. Ve chvíli, kdy se Smithovi podaří organicky propojit tuto nově odzkoušenou polohu se starými depresemi, budou tu místo bezútěšně temných The Cure noví, stále melancholičtí a plačtiví, ale také barevní a energičtí. Zkrátka, bez Japanese Whispers bychom zřejmě přišli o Close to Me, Why Can't I Be You, Lovesong i Friday I'm in Love, ne-li o kapelu jako takovou.
02.12.2012 - 0:20 | OU751DER
Kdyby po Pornography přišlo něco jiného než kolekce poťouchlých písní byl by to asi konec The Cure. Konec Roberta Smithe!
nejlepší kusy: The Walk.