Manic Street Preachers - Journal for Plague Lovers

Manics potřebovali v závěru nultých let, která jim umělecky zrovna nepřála, nějaký povzbuzující šťouchanec jako sůl. A je docela symbolické, že ten spásný impuls přišel od člověka, který je už s největší pravděpodobností po smrti, ale který měl na vybudování jména Manic Street Preachers zásadní podíl.

Původní kytarista kapely Richey Edwards se ztratil v roce 1995 a byl prohlášen za mrtvého o třináct let později, ale jeho stín je, zdá se, delší, než by si tehdy kdo pomyslel. Býval ústředním textařským mozkem souboru (taky ale největším potížistou a rozervancem) a z jeho autorského odkazu těžilo ještě album Everything Must Go. Pak se zbylá trojice musela spolehnout už jen na vlastní síly a zpočátku se jim to i docela dařilo. Následovaly ale hubenější roky a rozpačitěji přijímané desky, z nichž Lifeblood zastihla kapelu v asi největším útlumu. Solidní počin Send Away the Tigers trochu vzkřísil naději, že snad ještě nejsou úplně na odpis, ale teprve album Journal for Plague Lovers, které složili na texty z Edwardsovy pozůstalosti, je vrátilo na vrchol.

Práce s odkazem ztraceného spoluhráče a kamaráda jakoby velšský trojlístek vysloveně vzkřísila. Ze všech čtrnácti skladeb je cítit entuziasmus srovnatelný s jejich zlatou érou v první půlce devadesátek. Nahrávka má ohromný drive, šťavnatý kytarový sound a přesně tu správnou vyváženost mezi punkovou naštvaností a bohatstvím melodických motivů, jaká z nich tehdy dělala miláčky indierockového publika. Jeden hit stíhá druhý: Peeled Apples, Jackie Collins Existential Question Time, Journal for Plague Lovers, She Bathed Herself in a Bath of Bleach, Marlon J.D., Virginia State Epileptic Colony a další. Jemnější vsuvky (This Joke Sport Severed, Facing Page: Top Left nebo Nickym Wirem zpívaná William's Last Words) desku šikovně „provětrávají“, nenarušují její údernou sevřenost, spíš naopak zdůrazňují svěží dynamiku celku. Nadšení ze skvělého materiálu proniká i do hlasivek Jamese Deana Bradfielda – dlouho nezněl jeho zpěv tak naléhavě, mladistvě a energicky.

Richey Edwards se tak skrze svoje texty stal posmrtně ještě jednou členem kapely. Díky tomu Manics nahráli jedno ze svých nejlepších alb, které zdatně konkuruje i zlostnému majstrštyku The Holy Bible, poslednímu, na němž se Edwards plně angažoval. Vzniká tak dojem, že teprve když se chemie trojice Bradfield-Wire-Moore opětovně propojí s vkladem jejich bývalého kytaristy, začnou se dít věci, a že bez něho spíš tápou. To si ale nemyslím. Jak jsem zmínil, první post-edwardsovské desky byly velmi povedené a ta skvělá muzika, kterou na Journal for Plague Lovers obalili Richeyho kontroverzní výpovědi, s tou se přece vytasili sami za sebe. Potřebovali jen najít ztracenou jiskru, připomenout si, čím byli a čím stále ještě být mohou. Tahle deska znamená pro Manic Street Prechers přesvědčivou rehabilitaci a já z ní mám velkou radost.