Časový odstup téhle ve své době odzívané nahrávce jednoznačně prospívá. Dnes, vzdáleni období překotného vývoje rockové hudby, asi dokážeme lépe ocenit vedle progresivity i návrat ke kořenům. Album Presence představuje v tvorbě Led Zeppelin zlom právě v radikálním zjednodušení formy, které mnoho současníků bralo jako stagnaci, ne-li přímo krok zpět. A v těchto nářcích tak trochu zanikla skutečnost, že energie a skladatelská invence kapelu rozhodně neopustily. Jen byly tentokrát vloženy do služeb jediného stylového proudu, právě toho, s nímž před sedmi lety Led Zep měnili hudební historii.
V inspiračním rezervoáru došlo k důkladné čistce a zbylo jediné: rytmicky nezkrotný, bluesově uzemněný hard rock. Žádné syntezátory, žádný folk, orient, funk ani art rock, pouze kytara, basa, bicí a zpěv. Protože jsou všechny aranžérské doplňky bez milosti vykázány, jsou to především kytary, na níchž leží zodpovědnost za záživnost zvukově minimalistické nahrávky. A Jimmy Page se opravdu činí. Presence je vůbec do značné míry právě jeho dítkem, protože většinu materiálu na desku připravoval pouze ve dvojici s Robertem Plantem (ten se navíc v té době zotavoval po vážné automobilové nehodě) a Jones s Bonhamem se připojili až ve studiu.
Album je přehlídkou variací na nejtypičtější polohu skupiny. Jeden vymazlený riff za druhým, nesmiřitelná rytmická mašina. Minimum prostojů nebo stylových úkroků, jen dravě tepající bluesrockové jádro. Ve... číst dále
Časový odstup téhle ve své době odzívané nahrávce jednoznačně prospívá. Dnes, vzdáleni období překotného vývoje rockové hudby, asi dokážeme lépe ocenit vedle progresivity i návrat ke kořenům. Album Presence představuje v tvorbě Led Zeppelin zlom právě v radikálním zjednodušení formy, které mnoho současníků bralo jako stagnaci, ne-li přímo krok zpět. A v těchto nářcích tak trochu zanikla skutečnost, že energie a skladatelská invence kapelu rozhodně neopustily. Jen byly tentokrát vloženy do služeb jediného stylového proudu, právě toho, s nímž před sedmi lety Led Zep měnili hudební historii.
V inspiračním rezervoáru došlo k důkladné čistce a zbylo jediné: rytmicky nezkrotný, bluesově uzemněný hard rock. Žádné syntezátory, žádný folk, orient, funk ani art rock, pouze kytara, basa, bicí a zpěv. Protože jsou všechny aranžérské doplňky bez milosti vykázány, jsou to především kytary, na níchž leží zodpovědnost za záživnost zvukově minimalistické nahrávky. A Jimmy Page se opravdu činí. Presence je vůbec do značné míry právě jeho dítkem, protože většinu materiálu na desku připravoval pouze ve dvojici s Robertem Plantem (ten se navíc v té době zotavoval po vážné automobilové nehodě) a Jones s Bonhamem se připojili až ve studiu.
Album je přehlídkou variací na nejtypičtější polohu skupiny. Jeden vymazlený riff za druhým, nesmiřitelná rytmická mašina. Minimum prostojů nebo stylových úkroků, jen dravě tepající bluesrockové jádro. Ve srovnání s dosavadní všežravostí to může na první poslech opravdu znít poněkud jednorozměrně, ale bezedný arzenál kytarových triků Jimmyho Page, Plantův vyzrálý a sebejistý zpěv i nadupaná a vynalézavá rytmika dělají zázraky a nevadí ani velkorysé stopáže skladeb. Úvodní Achilles Last Stand po většinu svých hladově sprintujících deseti minut neztrácí napětí, For Your Life nebo Nobody's Fault But Mine více akcentují bluesové základy, Candy Store Rock zase ty klasicky rock'n'rollové, Hots On for Nowhere neodolatelně swinguje. Teprve v samotném závěru kapela zvolní a loučí se táhlým, zatěžkaným blues Tea for One, které nejen svou délkou připomíná starší kus Since I've Been Loving You.
Ani jeden z celkem sedmi songů tu neslouží jako vycpávka, každý má čím posluchače zaháčkovat. Stylová sevřenost sice trošku jejich exkluzivitu stírá, ale ošizené tu není nic. Muzika Led Zeppelin stále vře, bublá a nadzvedává pokličky a není v ní ani stopy po unavené rutině. A že je zvukově poněkud obyčejnější? Právě vědomé omezení výrazových prostředků často pomáhá odhalit skutečné mistry.
89.48%
Komentáře