Simply Red - Big Love

Díky sólové kariéře Micka Hucknalla se to možná ani nezdá, ale od posledního řadového alba "Stay" Simply Red uplynulo už osm let. Může to být ale i tím, že po vyhlášení definitivního konce tohoto uskupení už nikdo novou desku ani nečekal. Přesto je nyní tady. A co tedy fanouškům kapely "Big Love" nabízí? A co je možná ještě důležitější, nabídne něco i těm, kteří příznivci formace nejsou?

Když Mick Hucknall uváděl "Big Love" na trh, zmínil, že by se touto deskou rád vrátil ke směru jejich nejúspěšnějšího alba "Stars". Myslel tím bezpochyby hudební směr, protože prodejně na nahrávku, která je v historii šestá nejprodávanější ve Velké Británii, již dnes tahle formace potenciál nemá. Hudebně je to už ale o něčem jiném.

Novinku se opravdu podařilo nasměrovat do trošku živějšího projevu, než jaký jsme byli zvyklí slýchat z několika posledních alb kapely. Dokazuje to už úvodní "Shine On", která by de facto měla převzít úlohu "Something Got Me Started" ze "Stars", ale k tomu jí chybí jaksi chytlavější melodie a o něco razantnější drajv. Následující dvě písničky trošku připomínají album "Into Colour" Rumer, jsou podobně soulově orientované, uhlazené a mají podobný orchestrální doprovod. "The Ghost Of Love" sice začíná slibně, ovšem pak s domíchaným potleskem upadá do značného patosu. Na "Dad" vzdává Hucknall poctu svému otci, ovšem ani tahle melancholie úplně nezabírá.

Zatímco první část desky nebude patřit k tomu nejpovedenějšímu, co Simply Red natočili, ve druhé půlce už se blýská na lepší časy. S "Love Gave Me More" se vrátíme k horkem provoněné "Sunrise" a "Tight Tones" už najíždí na vlnu typického jednoduše červeného groove. Ta pokračuje do následné "WORU", z níž ještě navíc sálají motownské feelingy a inspirace, i dále ke "Coming Home". Kdo by v ní čekal nějaký sentiment, dočká se ho maximálně v textu, nikoli však hudebně. Tohle jsou ti Simply Red, které jejich fanoušci chtějí slyšet. Předposlední "The Old Man And The Beer" sice trošku ubere na energii i rytmu, ale ono to až tak nevadí. V ní se naopak vrací jazzové ladění, jaké měli v Londýně 1998.

Přestože "Big Love" v lecčems předčí své poslední dva předchůdce, obzvlášť tedy v přímém srovnání, chybí jí cosi podstatného, čímž je pořádný hit, opravdu silná a možná i chytlavější melodie. Z desky máte po jejím poslechu veskrze velmi příjemný pocit, ale nezbude nic, kvůli čemu byste se k ní chtěli vracet. Žádné "Fairground", žádné "Money's Too Tight To Mention" ani "Come To My Aid".

Vlastně jedna interesantní věc přece jen zbude - obrovská chuť jít na koncert Hucknallovy party. Víte totiž, že tam všechny písničky dostanou naprosto elektrizující náboj a naživo se dokáží zarýt setsakra hluboko do hlavy i do srdce. Doufejme, že to Simply Red potvrdí s velkou láskou po třiceti letech i na konci října v pražském Foru Karlín. Pravda je ale ta, že tento aspekt alba si domyslí především fanoušci, těch nových se tak dotkne spíše minimálně.